Život se mi začal hroutit. Doma na mě nikdo nepromluvil, maminka koukala skrz, jako bych vůbec nebyla a i brácha okolo mne chodil s útrpným výrazem a neodvažoval se k hlasitým projevům. Snídala jsem pozdě, jen studené mléko se suchou housku a acylpyrinem, protože i chladná, probrečená noc na mě zanechala stopy. Táhlo mě to ven, ale dlouho jsem vymýšlela, kam půjdu, co budu dělat. Každá z mých nových kamarádek by mě nadšeně přivítala, zahrnula vším možným a doma jsem na obtíž. Byla jsem z toho smutná, vhánělo mi to slzy do očí, ale naštěstí jsem si vzpomněla, že už bych mohla dostat v S-parku peníze. Měla jsem aspoň cíl.
V kanceláři jsem sice byla jako exot a děsná rarita, ale slíbila jsem, že si co nejdřív zařídím někde účet a odcházela jsem s naditou obálkou. Tolik peněz jsem snad ještě nikdy v ruce neměla. Bylo toho mnohem víc, než jsem čekala a tak jsem honem zalezla do šatny, zkontrolovala, že daleko široko nikdo není a začala jsem to zkoumat. Za čtyři vystoupení přece nemůžu mít takový balík.
Prozradilo se, že Jana za můj konkurs bez mrknutí oka zaplatila ohromnou kauci a jsou to i její peníze. Měla bych jí je vrátit, ale moc se mi do toho nechtělo. Když jsem si představila, že by mě mohla zase svádět k blahobytnému životu po svém boku, dělalo se mi mdlo. Snad to bez nich do večera vydrží.
Zase jsem ale nevěděla kam jít. Na tělocvičnu nebo bazén jsem se dnes necítila a potulovat se jen tak po ulicích s nafouklou peněženkou mi připadalo nebezpečné. Nakonec jsem to ale hodila za hlavu a vznikl z toho lákavý, trochu nesmělý nápad. Snad bych si nějakou radost mohla dopřát.
Prostě jsem zatoužila po mobilu, ale nebylo to jednoduché. Vždycky se mi líbily takové ty malinké, hezky tvarované, barevné, s kovovým leskem, ale ukázalo se, že jsou nejdražší. Navíc byla u každého typu cedulka se spoustou údajů a zkratek, které mi nic neříkaly, a tušila jsem, že by to mohl být průšvih. Poradit mi mohla zase jen Jana a asi i brácha, který všechny ty fígle dokonale znal, i když to své starodávné pádlo měl odněkud z bazaru. Rychle jsem je ale zavrhla, když jsem si vzpomněla na Moniku. Možná by bylo fajn, kdybychom měly stejný.
Za hodinu jsem ho měla. Nadšená přítelkyně mi záviděla mnohem hezčí metalízu a dokonce i číslo, které bylo k zapamatování. Slibovala, že mi všechno vysvětlí a objasní, lákala mne k tomu do cukrárny na zmrzlinu, ale odmítla jsem.
Telefon byl můj, utratila jsem za něj spoustu peněz a kromě šatstva, Bedřicha a několika knížek to byla snad jediná věc, která mi opravdu patřila. A taky to teď asi byl jediný kamarád. Chtěla jsem se s ním seznámit sama. Odjela domů asi trochu zklamaná, ale snad poznala, že nejsem ve své kůži a moc se nezlobila. Výklady butiků mne už nelákaly, stejně jsem pochopila, že jsem zase skoro na dně a tak jsem prošla několik ulic a našla si metro.
Doma jsem malého netrpělivě, ale opatrně vybalila, dala mu dudlík od nabíječky a začala pročítat šedesátistránkový návod. Připomínal mi takové to japonské, elektronické zvířátko, které děti musí krmit, dávat spát, zabavovat, jinak se rozčiluje, zlobí a možná i umírá. Můj Tamagoči sice nebyl jen hračkou, ale vypadalo to, že se bez neustálého krmení tučnými kupóny a nabíjení baterie jen tak neobejde.
Prolistovala jsem peněženku a dvě nejkrásnější, zánovní tisícovky jsem přestěhovala do bílé obálky. Když jsem oddělila i kauci pro Janu, zbylo jen pár stovek. Měla jsem hlad, ale čas oběda už dávno minul a s maminkou se teď asi o nějakých zvláštních výhodách nedalo diskutovat. Odvrátila se, když jsem se v kuchyni objevila a dělala, že mě nevidí.
„Mami, chtěla bych…,” pípla jsem nesměle.
„Už sis to vyřídila? Končíš?” přerušila mě hned zhurta.
„Ne, chci ti jen…, jen dát peníze,” skoro jsem se rozklepala a honem jsem položila obálku na ledničku, abych stačila zmizet a nerozbrečela se lítostí.
„Žádné špinavé peníze nechci,” zaslechla jsem v předsíni, ale to už jsem pro slzy neviděla a nebylo to lepší ani na zahradě.
Když jsem se za chvíli plížila nahoru do pokoje, obálka už na lednici neležela, ale mého neštěstí moc neubylo. Navíc se ukázalo, že jsem kvůli truchlení zapomněla na Andromedu a možná schůzku ani nestihnu.
Bylo páteční odpoledne a víkendové očekávání bylo znát i v kancelářské maštali. Stoly, ohrazené nízkými přepážkami už byly uklizené, nebo se balilo a skládalo. I Ludmila mě usadila do svého kotce s netrpělivým gestem a vysvětlila, že jsem tu jen proto, abych vybrala některou z verzí jejího snažení.
Pracovali na tom s Petrem celé odpoledne a tak jsem si mohla na monitoru prohlížet obrázky, seřazené do formátu karty a přehrabovat se i v paklíku včerejších fotek. Ta s koženou vestičkou se stala jakousi mou legitimací a vizitkou, protože jsou na ní vidět detaily obličeje i všeho co je třeba a je už prý vystavená i na Internetu, v databázi modelek.
Líbila se mi. Těch detailů tam sice bylo trochu víc, opálené tělíčko úžasně plasticky vystupovalo z měkkého pozadí, skoro až moc plasticky a černá kůže, která ho nedokázala vůbec zkrotit, se nádherně leskla a dávala tomu zajímavý a poutavý výraz. Dokonce mě napadlo, že si budu muset něco koženého koupit, když mi to tak sluší.
Těžko se dalo posoudit, který snímek je lepší a tak jsem uvěřila profesionálům a souhlasila se vším. Jedna z verzí ale měla na druhé straně i tu nádhernou striptýzovou fotku a Ludmila vysvětlila, že se nechala přemluvit a teď se jí ta kombinace líbí snad nejvíc.
Porovnávala jsem nahé tělo s oblečeným a přemýšlela. Zdálo se mi, že rozverná, jiskřívá fotka s odvázanou náladou a z jiného prostředí celý set oživí a zpestří víc, než další tmavé šaty. Trochu nesměle jsem jí dala zapravdu, protože nevýhody jsem samozřejmě cítila taky.
Nakonec mi přečetla už vyplněný dotazník, který chtěl vědět, jaký druh práce jsem ochotná brát. Bylo to jasné a rychle jsem všechno odkývala. Snad se mi nebude příčit, fotit se v prádle. Než stačila uklidit stůl, potěšila jsem ji ještě jednou, když jsem si vzpomněla, že už mám mobil.
K Ireně jsem dorazila první. Sluníčko bylo ještě na obloze, ale nedokázala jsem sedět sama doma. Měla jsem za sebou další strašlivou hádku s rodiči, tentokrát hlavně s tátou, který doufal, že si mě odvezou na chatu, abych byla po celý víkend v bezpečí před nástrahami života, zvláště před těmi, kterým jsem už podlehla. Když jsem se bránila, že mám večer vystoupení, přísnou smlouvu a prostě to nejde, dostala jsem facku a už na mě nikdo nepromluvil. To bylo snad ještě horši. Věděla jsem, že to tátu i přes všechno rozčílení mrzí, něco takového se u nás už pár let nestalo, ale nedokázali jsme to spravit.
Nebyla jsem na dýchánek moc natěšená, spíš jsem si jen slibovala, že tu zapomenu na starosti, ale Irena měla skvělou náladu a dokonce si prozpěvovala. Byla by škoda, kazit jí to mými problémy a tak jsem radši mlčela a pomáhala s přípravami. Ukázalo se, že jsme tady dnes naposledy. I ona pojede s Alim na celé léto někam do světa a vykládala, jak to budou mít zařízené na Maledivách, jak si pojede s Denisou o zimních prázdninách zalyžovat a že si vždycky rádi v srpnu projedou i kus Afriky.
Ze všech sil jsem se snažila být v pohodě, ale asi něco vycítila a spojila si to se svým povídáním. Přestala, nalila mi víno a sedly jsme si ke stolku. Začala vyzvídat, jak jde život, jak vypadá striptýz a tak jsem si najednou uvědomila, že se jí tu předvádím v nemožných pytlovitých šatech, s nátělníkem místo podprsenky. Honem jsem jí objasnila, jak to mám složité, aby si nemyslela, že jsem cvok a tak vyskočila a táhla mě za ruku do ložnice.
„Tímhle holky překvapíš,” vyndala z prádelníku svůdnou noční košilku.
Byla nádherná, modře průsvitná, se spoustou krajek a dosahovala tak trochu pod zadek. Líbila se mi, ale nevěděla jsem, jestli je to dost vtipné. Budu v tom jako erotická hračka a mé rozjitřené svědomí dnes po žádných provokacích netoužilo.
Uklidnila jsem se jen tím, že díky legráckám třeba zapomenu na problémy a trápení. I Jana pořád zdůrazňuje, že na stres a splín není nic lepšího, než čistá rozkoš. Taky ovšem tvrdí, že sex je jako droga. Když se mladé holce zalíbí…
Holky přijely skoro najednou. Naléhavá melodie gongu Ireně oznámila, že zapomněla odjistit vrata a než to svými zabezpečovacími tlačítky udělala, objevilo se i druhé, červené autíčko. Vítaly jsme se s hroznou radostí, že jsme zase kompletní, že to dnes naposledy, slavnostně roztočíme a byla jsem ráda, že je Pavla tentokrát veselá. Od minulého týdne jsme se už neviděly, ale na rande v kavárně, na opravdovou lásku jsem samozřejmě nezapomněla. Objaly jsme se trochu spiklenecky a vlastně jsem se taky chvilinku bála, když ji lákavě zabalený bonbónek úžasně okouzlil a pohladila mě hodně něžně. Líbily se mi horké dlaně, i já jsem lehounce stiskla ňadro, schované v tenounké podprsence a omluvně jsem se zaculila.
Objevilo se šampaňské a taky tu byl najednou pro mě dárek. Od všech. Opatrně jsem položila červený balíček se zlatou mašlí na stolek, abych se procvičila ve zvědavosti, a začaly jsme povídat. Pochlubila jsem se novými úspěchy, poslala okolo celý štos skvělých fotografií a nakonec jsem vytáhla z kabelky i kauci a mobil.
Jana byla ze svých peněz zmatená. Chtěla mi je nechat, chtěla je rozdat a pak se ukázalo, že místo peněženky má s sebou jen kreditní kartu. Telefon vzbudil nadšení mnohem větší. Krmily jsme paměti svých miláčků novými čísly a slibovaly si, že je nenecháme zahálet.
Pak už ale byl čas na dárek. Za vydatného přihlížení jsem otvírala krabičku a bylo mi jasné, že překvapená budu jenom já. Napjaté pohledy se soustředily na můj obličej, ale trvalo mi dlouho, než jsem leknutím zalapala po dechu a zčervenala.
Váhavě jsem vytáhla lesklý, zlatý váleček. Hladký, s krásně oblou špičkou. Podobný měli i u Marie v sexshopu a jednou jsem něco takového zahlédla i u nás v trafice, mezi ňadry elegantní dámy, pózující na obálce časopisu.
„Pane jo, to je asi opravdový pomocník,” přerušila jsem zvědavé ticho. ”Vypadá skoro jako lízátko.”
„Vlastně jo, pro tu dolní pusinku,” smála se Jana.
„Snad se ti bude hodit. Tím si neublížíš,” připomněla Irena aféru s černým utěšitelem. „A je to i vibrátor, můžeš si užívat tajně pod peřinkou.”
Příjemný kovový váleček se v dlaních rychle ohřál, a když jsem ho otočila, našla jsem dole kolečko. Ozvalo se tiché předení a celé se to chvělo i s mou rukou. Přidala jsem zvědavě víc, aby se rozdivočil, a honem jsem ho zase vypnula.
„Asi se s ním brzy skamarádím. Zajímá mě, co spolu dokážeme,” přiznala jsem se odvážně.
„Jsme samozřejmě taky zvědavý,” ozvala se nenápadně Pavla.
„A ta košilka se k tomu šikne,” zkoušela to mlsně i Jana, ale vtipné mi to nepřipadalo.
„Chybí jen ta peřinka, kukačky,” vytmavila jsem jim to v legraci, ale myslela jsem to vážně.
Něco takového se nepředvádí. Jestli to s klidem dokáže Jana, tak dobře jí tak. Pro mě je taková intimní zábava největší tajností a pořád má ještě příchuť něčeho zakázaného a magického. I milování je proti tomu nevinná hra. Normální touha po spojení a uspokojení, ale ukazovat někomu nejrafinovanější kouzla? To už není smyslnost, ani erotika.
Poznaly to asi taky, nikdo nenaléhal a změnily jsme téma. Nebylo ale moc vzdálené.
„Léto prý bude vlhké a horké,” začala to Irena nevinně.
„Tomu se snad dokážeme přizpůsobit,” pochopila to Pavla podle svého a podotkla, že by se to mělo udělat nějakým nezapomenutelným způsobem, když se tak dlouho neuvidíme.
„Vím, co by to chtělo,” zapřemýšlela i Jana. „Odborně se tomu říká Daisy Chain.”
„Chain je řetěz a Daisy určitě nějaká kytka, snad kopretina,” překládala jsem si to snaživě, nahlas a tak se na mě zvědavě zadívaly.
S požitkem se pásly na mé bezradnosti, dokud jsem nezčervenala a nenakreslila ve vzduchu kolečko.
„Jasně, věneček. Připojíš se na kytičku před sebou a svůj voňavý kvítek nabídneš další kamarádce,” spodobnila to Jana docela hezky, ale dobře mi z toho nebylo.
Potřebovala jsem asi něco jiného. Uklidnit se, vypovídat a třeba se i pomalu odevzdat hojivé slasti, která by dovolila zapomenout. Všeobecné nadšení pro oblíbenou hru se ale asi zlomit nedalo a tak jsem si střihla s Janou, která okamžitě zvítězila, a vyrazily jsme k ložnici.
„Čtvereček bude lepší než trojúhelníček. Lehké oblažení se nepočítá, ale kdo podlehne doopravdy, jde bez milosti na mučení,” objasňovala Pavla cestou pravidla.
Bylo to horší, než jsem čekala. Ještě v tom měly zakletou nějakou rituální soutěž. A za zbabělé odmlouvání jsem sklidila jen útrpný posměch. Mé spontánní projevy radosti se prý ze hry vyloučí, a když náhodou prohraju, náramně si užiju.
Svlečené květinky se začaly na vlnách vodního lůžka natěšeně proplétat a pochopila jsem, že mi patří Pavla. Nesměle jsem pohladila jazykem velký, smyslný terč bradavky a objala dlaní i druhé ňadro. Líbilo by se mi přinášet potěšení, tulit se, přidat třeba příjemnou masáž, vnímat slast a zapomenout na starosti. Nedočkavě ale koukala, přiživovala nepochopitelné vzrušení osvědčenými pohyby dlaně a tak jsem položila hlavu tam, kam asi jen tak každého nepouští.
Cítila jsem vzrušující vůni, ale zase jsem přemýšlela. Mému bolavému svědomí se to vůbec nelíbilo. Tancování a focení snad klidně, občas si trochu pomoct k rozkoši, prosím, ale obscénní hrátky a perverznosti to být nemusí.
„Nejdřív vyzkoušíme, jak funguje erotická pošta. Posílám první e-mail,” hlásila na druhé straně Irena a za chvilinku jsem ucítila kousnutí na levé lapličce.
Možná to byla pravá. Psaníčko sice dorazilo, ale nepotěšilo mě a nedovedla jsem ho poslat dál. Vždyť je to jako… Kdyby maminka viděla, co tady teď dělám… Asi má úplnou pravdu.
„Jste odporně nechutný,” zanaříkala jsem zoufale a odkopla Janu z klína.
Vypletla jsem se a stočila se do klubíčka, s obličejem schovaným v dlaních. Brečela jsem. Potřebovala jsem klid.
„Copak, ztratila jsi chuť?” ucítila jsem ji ale za sebou a konejšivá dlaň sjela drze až na zadek.
Zase provokovala a stejně to asi bylo všechno kvůli ní.
„Jsi neskutečná, hnusná potvora,” vybuchla jsem nastřádanou zlostí a vrhla se na ni.
Byla tak ohromená, že jsem ji lehce srazila na záda a nedokázala se bránit, když jsem ji zasypala deštěm ran. Postel se rozbouřila, převracela nás, a když jsem přišla trošinku k sobě, zjistila jsem, že jí sedím na břiše, přes slzy nevidím, ale vztekle mlátím pěstmi pod sebe, jako o život. Jen občas jsem narazila do ruky, když se snažila odchýlit úder, ale chytla za to hned dva další.
Konečně jsem si uvědomila, co dělám, svěsila bezmocně ruce a nechala se odtáhnout stranou. Rozbrečela jsem se doopravdy. Hrozně jsem se styděla, třásla se po celém těle a zatmívalo se mi před očima. Chtěla jsem se propadnout, někam zalézt.
Probrala jsem se Janě v náruči, když mě jako malé děcko odnášela do obývacího pokoje. Netušila jsem, jak je to možné, když asi vážím víc než ona a dokonce mě se smutkem napadlo, že už po mně na světě zůstala jen ztrápená dušička. Pak jsem si ale všimla obličeje, napnutého námahou, i toho, že mi na prsa a břicho kape krev z rozbitého nosu a rtu. Byl z toho smutek ještě větší a znovu usedavý, hořký pláč.
Ležela jsem na pohovce pod dekou, protože mi byla najednou zima a držely jsme se za ruce. Nechtěla se ode mě hnout, i když musela sedět se zvrácenou hlavou a s mokrou žínkou na čele.
Pavla aspoň měla oba marody pohromadě. Pečovala o mě fakt jako opravdová doktorka a usrkávala jsem nějaký děsně nedobrý, bylinkový čaj na nervy. Styděla jsem se za vzteklý záchvat, omlouvala jsem se za rozbitý obličej, ale má úžasná přítelkyně byla nad věcí. Přiznala, že netušila, v jakém žiju napětí a nos už toho prý zažil tolik, že si to nebude zítra ani pamatovat. Jen by byla škoda ho zase zlámat, protože se tahle verze povedla a docela se líbí. Určitě přeháněla.
Když jsme znovu seděly kolem stolu a bavily se o běžných věcech, o létě, o cestování i o počasí, cítila jsem, že bych měla konečně všechno vysvětlit. Nikdo se nechtěl dotknout nějaké citlivé strunky, která mohla být vlastně napnutá kdekoliv, pokukovaly po mně, jestli se nerozpovídám a tak jsem začala.
Vylíčila jsem včerejší drama, noc probrečenou na lavičce, své pochybnosti, touhy i strachy. A taky lásku k mamince. Koulely se mi sice po tvářích ohromné slzy, ale ulevilo se mi. Najednou jsme si o tom dokázaly povídat společně, hrát při tom dámu, koukat na kovbojku, kterou Irena vyčarovala ze skříně a cpát se oříšky.
Když jsem po půlnoci prohlásila, že mám ve dvě vystoupení a budu už muset pomalu vyrazit, vzbudilo to zděšení. Musela jsem je přesvědčovat, že už jsem v naprostém pořádku. Odmítla jsem Pavlu, která chtěla shánět taxík a poprosila je, aby se už konečně bavily. Snad se někdy sejdeme v lepších časech.
Představení mi pomohlo taky. Byla to koneckonců má práce. Práce, která vynáší a umožní mi koupit si plno věcí, okolo kterých jsem vždycky jen chodila. A taky tvrdý úděl, kvůli kterému jsem si vytrpěla své a teď snad přináší radost a zábavu mým divákům.
Nádherná hudba, zářivé, barevné efekty a tělíčko, které asi docela ujde. I teď pozdě v noci tu byla spousta lidí. Páteční noc. Třeba čekali i na mě. Snažila jsem se prohlédnout světelnou oponou a zapamatovat si jejich zaujetí. Potřebovala jsem najít jistotu, že mě berou, že je to těší, že tu nejsem zbytečně. Potřebovala jsem najít sebevědomí.
Tancovala jsem tak, aby nikdo nepoznal, že jsem málem na dně, že mám strach, co se mnou bude, že jsem večer ztratila úplně nervy. Usmívala jsem se a zářila.
Dlouho jsem pak seděla v šatně před zrcadlem a přemýšlela, jak dál.
Už se skoro rozednívalo, když jsem se prázdným domem dopotácela do pokoje. Byla jsem hrozně unavená a ospalá, ale první kroky vedly k oknu. Asi jsem se spokojeně usmála, když jsem zjistila, že se v ložnici u Ireny ještě svítí. Seděla jsem zamyšleně na parapetu, koukala ranním šerem tam dolů, kde mezi stromy zářilo jediné okno a poslouchala ještě nejistou písničku kosa, který se probudil někde na naší střeše.
Až když jsem byla umytá a připravená do postele, vzpomněla jsem si na dnešní dárky a rozložila je před Bedřichem na stole. Jsou to vlastně i jeho kamarádi.
Tamagoči vypadal se spoustou svých tlačítek hodně komplikovaně a inteligentně. Pod každým knoflíčkem se skrývalo plno pozoruhodných, záludných schopností a tak jsem byla šťastná, když se mi podařilo vykouzlit na displeji obrázek velkého srdíčka. Rozeslala jsem ho tam těm dolů. Vlastně jsem nevěděla, jestli ho budou umět přijmout, ale udělalo mi to ohromnou radost.
Pak jsem si vzpomněla i na Moniku. Napsala jsem jí dlouhý vzkaz, že se ozvu odpoledne a zadoufala, že ji příchod zprávy neprobudí. Ještě jsem si vyťukala vstávání k obědu a měli jsme toho oba dost.
Druhý dárek neměl ani jméno, žádná tlačítka a vypadal tedy skoro hloupě. Měl zajímavý tvar i překrásnou barvu, ale předvádět se pochopitelně moc nemohl. Schovala jsem ho k sobě pod peřinku a zkoušeli jsme si spolu hrát. Nejdřív potřeboval pořádně ohřát, protáhl se několikrát mezi ňadry, nechal se olíznout.
Teprve pak jsem se odvážila pootočit kolečkem. Pod pokrývkou jeho předení tak nerušilo, brzy jsem si zvykla, že žije, že je pořádně čilý a netrpělivý. Lehla jsem si na něj, snažila se ho zadusit prsy, břichem, rozmačkat ho mezi horkými stehny. Byla jsem divoká a krutá, nadržená.
Teprve když jsem bezpečně věděla, že to nevydržím ani o chvilinku déle, chytla jsem ho do ruky, přetočila se na záda a skrčila nohy. Na zrníčko nesměl, to by snad byl výbuch, ale dráždil vystrčený zadeček, vlhkou puklinku a snad ještě citlivější hrázku.
Hlaďounká, oblá špička vklouzla dovnitř snadno a nenápadně. Cítila jsem, jak mě otvírá, naplňuje a nespokojila jsem se jen s kousíčkem. Všechny obavy se rychle rozplynuly a vnímala jsem zvláštní, tupý tlak v břiše a šimravé chvění, které mě přinutilo stisknout nohy, převalovat se a naříkat.
Hrál si se mnou dlouho a krásně, běsnila jsem rozčíleně po celé posteli a teprve když mi docházely síly, rozhodla jsem se to skončit. Povytáhla jsem ho trochu ven a vyklonila dozadu. Nemusel dlouho hledat, nebyl vlastně hloupý. Opřel se tam, kam měl. Nikdo mi neřekl, k čemu ten uzlíček žlutých a bílých vlákének je, ale už jsem věděla, jakou má moc.
Svíjela jsem se, křičela po celém domě a mokrou rukou mačkala svého přítele tak, aby to bylo nejkrásnější. Záblesky a tma, zemětřesení. Kadence světel a pocitů, které nemají jméno, ale které jsou tak vzácné, nádherné a potřebné. Potřebovala jsem to. Cítila jsem, jak krásně slábnu, odevzdávám se blahu a usínám.
Z posledních sil jsem se přetočila na bok, nahmátla na vlhkém prostěradle neúnavného kamaráda, otočila kolečkem a spokojeně ho přitulila k ňadrům. Bude se jmenovat Šejk.