Probudil mě budík a čekal poslední den školy. Poslední zvonění. Ve třídě se hrozně blblo a přestrojovali jsme se do masek a převleků, které se celý týden vymýšlely a připravovaly. Mám docela ráda recesi, ale příčí se mi žebrání, které je podstatou a hlavním důvodem celé té vznešené akce. Moc jsem se na takové povyražení netěšila.
Šla jsem za čarodějnici. Nevím už ani kdo to vymyslel, ale nakonec se mi ten nápad zalíbil. Možná i proto, že se dal celkem jednoduše zrealizovat. Zdenka mi přinesla z domova děsně zcuchanou paruku dlouhých černých vlasů a včera jsme do ní ještě zapletly spoustu smetí. Suknice i halena se spíchly ze dvou starých pytlů a doplnil to černý háčkovaný pléd, který se válel u nás na půdě a sloužil asi jako myší hnízdo.
Chtěla jsem se převléknout na záchodě, ale bylo to tam v obležení a holky se vracely s nepořízenou. Tak chytrý nápad měl pochopitelně každý. Nedalo se nic dělat a ukázala jsem se celé třídě ve svůdné krajkové podprsence. Jutovou sukni jsem ale radši přetáhla přes šortky a pak je pracně dobývala dolů. V tango kalhotkách jsem se předvádět nehodlala.
Pytlová róba vedla až na paty, drsně škrábala a tak jsem se procházela, abych si trochu zvykla. Kolem se už začali rodit mušketýři, kat s holomky, dvě bílé paní, děvečka s nůší, prý na ty naše vybrané prachy a plno dalších postav. Pokukovali jsme zvědavě po sobě a byla legrace. Když jsem si ale před Hankou povzdychla, že se pod hustou sukní uvařím, asi jsem si naběhla. Už dlouho si zakládá na svých uměleckých sklonech a možná ji nemine zářivá kariéra módní návrhářky. Zrovna sice vybalovala na lavici líčidla, šití a dva pytlíky drobných užitečností, ale hned ostražitě zvedla hlavu a sjela mě svým kreativním pohledem.
„To se ti jen zdá,” ujistila mě s bujným úšklebkem a vrhla se mi k nohám s nůžkami v ruce. „Suknice se musí dodělat. Ježibaba žije v lese a šaty má rozedrané a potrhané. To jsme se přece učili, nebo si to pletu?” mrmlala tak trochu pro sebe a šmikala jako fretka.
Nastřihla a roztrhla, uškubla a prostřihla. Pytel byl najednou o pár deka lehčí a rozhodně vzdušnější. Asi tři odvážné rozparky, roztřepený dolní okraj, pár děr a děsná skoba vpředu na stehně. Tu sepnula ohromným zavíracím špendlíkem a pomocí sady divadelních líčidel vylepšila hábit řadou apartních skvrn. Efekt byl dokonalý, úžasný, ale rozparky začaly přitahovat kluky. Příliš čilý Karel si všimnul nahého boku, kde podle něj měly být logicky kalhotky a tak si tam ještě drze uškubnul. Tak nešťastně, že to byla zase skoba a celé se to otvíralo až na zadek. Padl na to další špendlík, ale moc to nepomohlo.
Zbývalo líčení. Hanka to rozjela jako na běžícím pásu, ale nestíhala. Ruce už měla od barviček upatlané a frontu před sebou. Některá maska byla náročnější, jindy to šlo raz, dva. Přemluvila jsem radši Jarku a tak si přisedla proti mně a rozhrnula mi vlasy.
„Modelku bych na tebe asi namalovala, ale s tímhle bude problém,” povzdychla si nešťastně.
Honem jsem si nasadila paruku, aby měla inspiraci a nenechala mě napospas klukům, kterým by to dělalo potěšení. Taky malovali fousy, kníry a nabízeli se a doráželi. Poradila jsem jí, aby si vzala pořádně tlustý špalek, aby mi taky zabarvila zub, a tak se konečně chytla a za chvíli jsme se vystřídaly.
Byla přestrojená za vodnici a měla to skvěle vymyšlené. Do světlých dlouhých vlasů si zapletla zelené stužky a ohromnou mašli. Sako možná patřilo nějakému myslivci, ale teď, ozdobené růžovými pentlemi a fábory by ho asi nepoznal. Bylo otevřené a pod ním se skvěly jednodílné, samozřejmě zelené plavky a taky sukně do půlky stehen. Nohy v brčálových podkolenkách, s pestrými mašličkami vězely v děsně bahnitých a sešlapaných teniskách.
Zvýraznila jsem jí oči, nazelenila obočí, namalovala nádherně velkou červenou pusu a taky růžové tváře. Hnědá a černá líčidla udělala báječné humusové fleky na podkolenkách i na stehnech. Navlékla si k tomu přes rameno khaki chlebník, z kterého koukala otep rákosí a schovaly jsme do něj i tři igeliťáky s vodou. Měly jsme to za sebou. Přehodila jsem přes sebe ještě kšandu s březovým koštětem a pak už jsme postávali s ostatními na chodbě a čekali na opozdilce. Začínala pěkná vřava.
Rámusivý průvod se nejdřív vydal do tříd k bažantům. Totálně jsme rozvrátili vyučování a pár lakomých, odmlouvajících prvňáků zasypali hladkou moukou. Ti nejzpupnější si navíc vykoledovali zalití octem, nebo postříkání ruskou voňavkou, ale to už bylo docela kruté.
Pak už jsme se řadili před školou a táhli na metro a do centra. Tam je nejvíc lidí a největší šance na výdělek. Dělal se horký den.
Nechápu, že si někdo dokáže vzít kasičku, klobouk a jde loudit od lidí peníze. Já bych to nesvedla. Dokonce jsem se styděla, že do takové bandy patřím.
Držely jsme se s Jarkou spolu, trochu stranou od divokého, bubnujícího předvoje a asi jsem se schovávala i sama do sebe. Když jsem jí malovala na nohy skvrny, vzpomněla jsem si na záhadný dům a zkoušela jsem si představit, že se na ni dívám s touhou. Pod sukní byla docela pěkná stehna a v plavkách vynikala i velká prsa. Nic to se mnou naštěstí neudělalo. K ničemu to nelákalo, ale taky to ovšem vůbec neodpuzovalo. Třeba jsem nějaká divná.
Vylezli jsme z metra a propíchla jsem jí špendlíkem první sáček. Skoro jsem jí záviděla to osvěžení, když začala kapat voda z šosu. Teklo to ale po nohou i do těch ohromných, rozšlapaných tenisek a tak se jí asi špatně vykračovalo.
Brouzdali jsme snad hodinu po nejrušnějších ulicích. Kluci někde nakoupili plechovky s pivem a dostali ještě větší náladu a větší sílu k bubnování. Byli jsme středem pozornosti, ale našlo se i dost mrzoutů, co se pohoršeně odvraceli. Možná jen proto, aby nemuseli dát nic do kasičky.
Když jsme chvíli postávali na rohu, motal se za mnou nějaký týpek. Divně pokukoval, a když jsem se na něho najednou otočila, bylo všechno jasné. Mohlo mu být tak čtyřicet a zdálo se, že je trochu nesvůj, když jsem ho přistihla s očima vpitýma do postavičky. Asi hypnotizoval ten zavírací špendlík na zadku a musela jsem ho honem nenápadně zkontrolovat.
Pak ke mně ale přišel s otevřenou peněženkou, vytáhl celou stovku a okamžitě jsem zase hořela hanbou já. Snažila jsem se říkat, že ne, potom že je to moc, ale bylo z toho jen trapné koktání. Schovala jsem bankovku provinile v dlani a odměnila ho aspoň stydlivým úsměvem.
Byla jsem ráda, že se můžu tak ošklivě vydělaných peněz rychle zbavit. Zorka, naše hlavní organizátorka vyjekla nadšením, když uviděla tak velkou bankovku a naštěstí ji nezajímalo, že ten skvělý dar možná není od srdce a že za něj asi může můj mladý, vyšpulený zadeček.
Byli jsme vysmahlí z horka, docela urvaní a houfovali jsme se u vchodu do metra, kde byla nejsilnější klientela a největší efektivita. Výběrčí přepočítávali peníze v klobouku a převládala nálada, rychle to už zabalit. Potíže tu měla Jarka, z které neustále ještě cedila voda a dělala ve vestibulu louže. Kroužila pořád okolo, aby to nebylo moc nápadné, a hledaly jsme spolu nějaký koš, nebo už cokoliv, kam by se dal igeliťák nenápadně vyvrhnout.
Najednou ale nastal v hlavním hloučku poplach a ozvaly se zlostné výkřiky. Tryskem z něj vyrazil nějaký cizí kluk a cpal si hrst bankovek do kapsy. Mne už asi nepovažoval za velké nebezpečí, klidně by mě minul, ale v posledním okamžiku jsem odhodlaně napřáhla pometlo a zastoupila mu cestu.
Šlo to rychle. Snažil se vyhnout, ale prostě to nestihl.
„Krávo pitomá,” ulevil si a prudký náraz mě odmrštil stranou a vyrazil koště z ruky.
Ostře změnil směr, řítil se pro změnu na nic netušící Jarku a další kličku už nevybral. Kaluž na hladké podlaze to zpečetila. Uklouzl tak dokonale, že projel vodnici pod nohama a vyjekla údivem, až když mu seděla na břiše.
Poslední sáček v mošničce samozřejmě explodoval a zlodějíček asi nevěděl čí je. Naši machři ho prošacovali, ani se nebránil. Dostal pár šťouchanců a pustili ho. Belhal se schlíple, celý mokrý a pomlácený.
A do nás se pustil akorát poctivý důchodce, který to všechno viděl a nedokázal přenést přes srdce, že jsme pachatele tak závažného zločinu a ještě navíc uzenáče nechali běžet.
Byla jsem s Jarkou středem pozornosti. Zorka přede všemi slíbila, že si na maturitním večírku za odměnu pošmákneme na nějakém extra dortíku nebo zmrzlině, kluci mě uznale poplácávali po zádech i jinde a holky se pořád dokola vyptávaly, jaké to bylo. Pálila mě dlaň odřená od násady, ale horší bylo, že si to odneslo i pravé zápěstí. Bolelo při každém pohybu a tak Jarka vytáhla z chlebníku mokrý kapesník a zavázala mi ho kolem ruky.
Domů jsem dorazila až odpoledne, protože mastná líčidla pouštěla jen ztuha, teplou vodou a mýdlem. Maminka hned našla v lékárničce kostivalovou mastičku a uvázala mi na zápěstí důkladný obklad. Byla zvědavá i na včerejší dojmy z randění, ale moc jsem jí toho neřekla, vlastně jsem ani nemohla. Na chatu se zase nejelo, hlavně asi kvůli mému učení a zítřejšímu volejbalovému zápasu. I z něj jsem měla obavy, nejen kvůli pobolívající ruce.
Čekalo mě jen otravné a nudné biflování. Trvalo poněkud déle, než jsem se do toho dostala, ale pak jsem se zabrala do otázek tak, že jsem si ani nevšimla soumraku. Až na poslední chvíli jsem seběhla do zahrady a trochu trénovala výskoky na smeč. Perfektně se k tomu hodí okap naší garáže, ale žádný význam to asi nemá, kromě konejšení špatného svědomí. Možná je to tak i se šprtáním na maturitu. Zápěstí bolelo a ze soboty jsem měla strach.
Od večeře na mne zbyly párky a tak jsem si je odnesla nahoru do hnízda a tesknila zadumaně u okna. Napadlo mě, že se tam naproti schází o víkendu a dnes je to přesně týden, co jsem je přistihla. Učila jsem se do půlnoci, občas vyhlížela do tmy, ale dům zůstal temný a prázdný.
Ráno nevěstilo nic dobrého. Trochu jsem zaspala, počasí se kabonilo a koneckonců nálada před zápasem nebývá nikdy moc růžová. S přemáháním jsem do sebe cpala sportovní snídani, vločky s jogurtem a k tomu ještě vajíčko s nožičkou párku od včerejška. Pokukovala jsem roztržitě po hodinách, opatrně procvičovala odpočinutou ruku a zjistila jsem, že jsem strašně nervózní. Radši jsem honem zkontrolovala volejbalový vak a vyrazila na autobus.
V poslední době mě zápasy hrozně štvou. Hlavně ty, ve kterých o něco jde. Pohoda je při tréninku, když hrajeme přátelák, nebo prostě něco, co se nikam nepočítá. S holkama si docela rozumíme, hrát umíme, dokážeme se perfektně vyhecovat, držet i trochu po hromadě a máme děsnou radost, když nám to zrovna jde.
Jak se ale vyskytnou opravdové soupeřky, jde to většinou všechno do háje. Bojovná a sportovní nálada je jen póza, ve skutečnosti se nenávidíme a na obou stranách se vymýšlí triky, jak nepřítele znevýhodnit a poškodit. Dalo by se o tom hodně vyprávět, asi by se to dalo i pochopit, ale jsou i horší věci.
A trable jsou i s diváky. Když povzbuzují nebo kritizují, je to v pořádku, ale často si musíme vychutnat i urážky a oplzlosti. Zvlášť od těch, co se nechodí dívat na volejbal, ale na holky. Na mladý masíčko, jak říká naše kapitánka.
Hrálo se na našem hřišti, ale přijela silná sestava. Hráček i fanoušků. A zápas nám moc nešel. Po dvou setech nerozhodně, třetí jsme projely a čtvrtý se plichtil až do 28:26 pro nás. Trenér pobíhal před lavičkou, koučoval, taktizoval s oddechovými časy a my jsme z toho byly tak vytrémované a vyděšené, že jsme se držely jen z posledních sil. V tomhle má s námi pořád trápení. Když je to hodně napínavé a moc na tom záleží, dokážeme se klidně rozklížit a odpadnout.
Ruka bolela jen někdy, při prudším úderu a už jsem si na to zvykla. Horší ale bylo, že jsme přišly o Zdenku. Vyvrátila si prý prsty při smeči, takový nesmysl. Bylo to jinak. Dvě čahounky na druhé straně pracovaly s oblibou spolu, a když byly na síti, byly samé kolize. Jedna úspěšně zablokovala a druhá rychle sekla pěstí do napnutých prstů. Rozhodčí samozřejmě nic neviděl.
Hrála teď s námi Alice a čekal pátý, rozhodující set. Je to jen patnáct bodů. Útočila jsem a naproti jako naschvál skákaly ty dvě. Dala jsem si pozor, trochu jsem zafintila a zpozdila úder, abych se vyhnula blokům. Povedlo se. Popadaly tam, ale i já jsem ucítila náraz do nohou a trochu mě to rozhodilo. Ještě jsem se pořádně prohnula, abych se nedotkla sítě, a automaticky jsem přistávala na všechny čtyři.
Místo antuky mě ale čekala kolena soupeřky. Válela se na zemi a vlítla jsem do toho. Zatmělo se mi před očima a vzpamatovala jsem se, až když mě holky odváděly z kurtu.
Seděla jsem na lavičce, prs v hrsti a snažila se nehýbat. Nastoupila další náhradnice a měla jsem vystaráno. Nebyla to agrese, jen nešťastná náhoda, i když holky, které to viděly zblízka, tvrdily pravý opak. Snažily se polemizovat s rozhodčím, ale vysloužily jsme si akorát napomenutí za nevhodné chování. Stejně jsme za chvíli prohrály.
I za těch pár minut jsem si vyslechla od diváků plno škodolibých posměšků a poznámek o bujných tvarech. Bylo mi nanic a přemýšlela jsem, jestli ten včerejší strach nemohla být nějaká předtucha. Kdoví, jak takové věci vlastně fungují.
Byl už ale úplný konec a přihnaly se rozezlené holky. Litovaly mě, chtěly zkoumat, kde to bolí a shánět doktora. Styděla jsem se, nechtěla jsem se svěřovat s takovou věcí celému houfu a tak jsem odhodlaně lhala, že už je to lepší a že jsem si jen vyrazila dech.
Doma jsem se vyhnula obědu, vypila plno vody a zalezla jsem do pokoje. Hned po zápase jsem si pod sprchou nenápadně přepočítala žebra a našla jsem jen zarudlou, pohmožděnou kůži nad bokem. Pálilo to, ale to je normální. Když se srazíme nebo spadneme, je to kolikrát mnohem horší. Problém byl jen s ňadrem. A pořádný. Stále bolelo, i když na něm nebylo nic podezřelého vidět. Dlouho jsem váhala, ale strach byl silnější. Zkroušeně jsem se šla mamince přiznat a tak si mě hned odvedla do ložnice a musela jsem se jí ukázat.
„Je to tady to pravé, co?” vyděsila mne, když si ňadra vzala do dlaní.
Byla to moje jediná naděje, že když není nic vidět, nic to není. Ukázalo se ale, že je jen víc teplé a tak jsme zatím zkusily mastičku a obklad, jestli se to do večera nezlepší. Ležela jsem rozpačitě v její posteli a nechala se ošetřovat. Bylo to příjemné, kromě hodně nepříjemných, stydlivých pocitů. Některé intimní věci jsou asi dost složité.
Lehce jsem se učila, ale chvíli taky jen poslouchala rádio a zvládla jsem i starou veselohru v televizi. S vystlanou podprsenkou a zavázaným zápěstím jsem si připadala jako válečný veterán. Naši odjeli na návštěvu a tak jsem si večeři odnesla na balkón. Sluníčko se konečně vyhráblo z mraků, vypadalo to na pěkný večer a zlepšovala se mi nálada. Prs už tolik nebolel a bylo skoro jasné, že se na žádné vyšetření jet nemusí.
Když se ale začalo smrákat, probleskla zahradou protějšího domu světla. Hned jsem byla na nohou. Auto nezajíždělo do garáže a zastavilo pod skupinou vysokých stromů. Vypadalo to, že Irena dostala návštěvu.
Bylo to tak. Za pár minut seděla u zahradního stolku na terase blondýnka s vlnitými vlasy a Irena nesla skleničky a víno. Triedr je dokázal nádherně přiblížit. Zdálo se, že se dobře baví, ale žádných nepřístojností jsem se nedočkala. Na opálené hostitelce svítily krátké letní šaty, ale tu druhou zakrýval stůl a všimla jsem si jen tmavé blůzky a možná zajímavého obličeje.
Přijeli naši a musela jsem dolů. Mamka mě hned zatáhla stranou, vyptávala se na zranění a tak jsem si dělala psinu, že žádná nová nemám. Když ale vytáhla z kabelky malý kelímek a došlo mi, že už i naše amatérská léčitelka ze sousední ulice ví, jak jsem se nabořila, žerty mě přešly.
Trpné pocity ale vystřídala zvědavost, když jsme se začaly dobývat pod víčko. Maminka má mastičky v oblibě a tahle ji obzvlášť nadchla. Silná, omamná vůně mi trochu připomínala čínský balzám, který u nás zabírá na ledacos. Usoudily jsme, že bude nejlepší na noc a tak slíbila, že mě večer zabalí do starého ručníku, abych nezmastila postel.
V kuchyni jsem nevydržela sedět. Byla jsem rozčílená, myslela jsem na něco jiného a povídání mi nešlo. A nahoře v pokoji dosáhla nervozita vrcholu. Skoro jsem se neodvažovala přiblížit k oknu, ale pak jsem zhasla lampu, abych se neprozradila a zamířila odhodlaně dalekohled.
U stolku nikdo nebyl, závěsy byly napůl zatažené, ale blondýnka se najednou objevila přímo ve dveřích. Opřela se o rám, se sklenkou v ruce, zasněně hleděla do zahrady a elegantní, štíhlá žena s dlouhými černými vlasy se vynořila hned po ní. Tmavé večerní šaty odhalovaly bílá ramena i paže, ale splývaly až na zem a dokonale ukrývaly zbytek postavy.
Povídaly si, úplně normálně. Zdálo se mi, že se přibližují, byly vidět zřetelněji a pak jsem si všimla, že nad stromy vychází nádherný, velký měsíc. Určitě to byl on, kdo je vylákal ven. I mě ten jeho majestát upoutává a mám dojem, že dokáže působit temnou, magickou silou.
Světlo úplňku ozářilo terasu naplno, změkčilo stíny a mohla jsem rozeznat i výrazy tváří. Byly teď blízko u sebe. Romantika a čarovná kouzla. Ruka té černé zajela do světlých vlasů a jen pomalounku sklouzávala dolů. Něžnost a tajemné šálení.
Rozčíleně jsem sledovala, jak si prsty nekonečně dlouho hrají s knoflíčky a jak úplně samozřejmě a nezadržitelně mizí pod blůzkou. Zamžilo se mi před očima. Představovala jsem si, že tam stojím já. Opřená o dveře, se vzrušeně bušícím srdcem. Koukáme se do očí a pozoruji zaujetí, možná i touhu.
Dotyky nespěchají. Dlaň jen lehce leží na teplé a jemné pokožce. Jen měkce zahřívá a tiskne. Začaly mi slábnout nohy. Dokázala jsem se vžít do senzačního pocitu, který by mě zaplavil, kdyby se mě milenec takhle něžně dotknul. Milenec.
Žasla jsem nad samozřejmostí, s jakou se dají dělat tak nepředstavitelné věci. Položit si ruku, obemknout teplé, hebké ňadro, vnímat tlukot srdce a cítit v dlani tuhnoucí hrot bradavky. A při tom si jen tak povídat. Musela jsem dalekohled pustit, bylo toho příliš.
Přemýšlela jsem, jestli bych se odvážila sáhnout na ženu. Proč. Bylo by to pro zvláštní pocit, mít v dlaních něco něžného, krásného a nedostupného? Nebo by to bylo vzrušení? A vzrušování? Slast, zázračné dotyky a třeba i sladká odplata? Jsem už od přírody hrozně zvědavá a někdy moc odvážná.
Blondýnka dopila svou sklenku a dvě siluety se rozplynuly v ozářené místnosti.
Zklamaně jsem koukala do oken a sledovala každý stín, který přeběhl přes záclony. V setmělém pokojíku teď bylo najednou teskně a smutno. Uvědomila jsem si, že sním a blouzním o šíleném dobrodružství.
S vypětím sil jsem sebrala košilku a dala si dlouhou, studenou sprchu. Moc to nepomohlo, i při sušení jsem marnivě a vzrušeně pokukovala do zrcadla a dívala se na sebe očima někoho jiného. Točila jsem se ze všech stran a vydatně se červenala. Chtělo to honem pryč.
„Máš tu tmu. Měla jsem strach, že už spíš,” srazila jsem se přede dveřmi s mamkou.
Spěchala s košíčkem hadříků a s mastičkou. Nějak jsem na ní zapomněla a taky se to teď vůbec nehodilo. Neuměla jsem jí ale vysvětlit, že se o sebe radši postarám sama. Pokusila jsem se sesoukat košilku s ramen, ale musela jsem ji přetáhnout přes hlavu celou. Zdálo se, že ji nahota nepohoršila a možná využila příležitosti, aby si mě prohlédla. Naposledy mě asi viděla loni na nudistické pláži.
Uložili jsme se s Bedřichem na prostěradlo a dívala jsem se zahanbeně do kouta. Mastička příjemně chladila, voněla a opatrné, skoro něžné dotyky byly příjemné, pokud jsem na to nemyslela. Maminka má dobré dvojky a občas se diví, po čem jsem tak narostla. Někdy bych si je s ní ráda vyměnila, ale upřímně řečeno, někdy zas ani za nic na světě.
Z hlubokých úvah mě vyrušilo dráždivé pálení a honem jsem otočila hlavu. Celé ňadro žhnulo, napnulo se a bradavka se vyhrotila. Vystupovala jako tvrdý růžový váleček, jako guma na tužce. To jsem dokázala jen při pořádném vzrušení, nebo taky pod studenou vodou. Když se tak bradavky trénují, senzačně svědí a chtějí mačkat a mnout.
I maminka si toho už všimla a byla zmatená. Druhé dvojčátko si pěkně v klidu sedí, trochu promáčknuté vlastní váhou, s doširoka rozloženým dvorcem. Napadlo nás, že je balzám moc silný, ale rychle se taky vstřebával a nebylo co setřít. Měla by to prý být jen jakási rostlinná esence na regenerační masáže a prokrvení. Všechno špatné se s krví odplaví a předejde se tím zánětům a všemu možnému. Snad žádná léčitelská teorie mi ale nemohla přinést úlevu. Nebyl čas ani na stydlivé pocity a nedalo se nic dělat.
Sevřela jsem bradavku palcem a ukazováčkem, stiskla a příjemná bolest na chvilku zmírnila nesnesitelné svědění a pnutí. Muselo se to i trochu promnout, rozehnat. Omluvně jsem se na maminku šklebila a tak uhýbala očima. Určitě mě osud hbitě vytrestal za všechny hříšné myšlenky. Naštěstí se to nezhoršovalo, palčivé horko se rozlévalo okolo a fakt to připomínalo zahřívací masážní roztok, který jsme měli v gymnastice. Ruce u toho musely ještě chvíli být, ale taky jsem mohla maminku uklidnit.
„Už je to fajn. V Thajsku jsou asi odolnější, ale tady by to zregenerovalo mrtvolu.”
Probudila jsem se pozdě, ale dokonale vyspalá a téměř v pořádku. Hned v posteli jsem se otestovala a při snídani jsem potěšila i maminku. Čekalo mě nahoře zase učení, byl krásný den a tak, vlastně ne jen kvůli tomu, jsem se zastavila u otevřeného okna.
Na terase seděly tři ženy a znala jsem je už všechny. Irena měla na sobě krátký župánek, blonďatá jen kalhotky a ta třetí dlouhé tričko bez rukávů. Ani jsem si nebrala triedr. Snídaly, povídaly a evidentně se dobře bavily. Asi si v noci dost dopřávaly, když se probraly až teď, skoro před polednem.
Záviděla jsem jim i bezstarostný život. Musela jsem zasednout k otravným papírům a rozčilovalo mě pištění, kvičení a cákání, jak dováděly u bazénu. Tam naštěstí přes tuje nebylo vidět, ale bylo to asi hustý, protože jsem čirou náhodou zahlédla jednu, jak běží přes terasu. Úplně nahá, jen s ručníkem zamotaným do černých vlasů.
Odpoledne se přihnala bouřka s vichřicí a počasí se zkazilo. Pršelo až do večera a pak skoro tři dny. Seděla jsem doma a šrotila, byl týden na přípravu ke zkouškám. Neměla jsem náladu a jen občas jsem svedla marný vnitřní boj, když mě napadlo trochu se vzepřít, něco podniknout, někam vyrazit. Stejně ale nebylo kam jít. Bylo šedivo, chladno a každou chvíli mrholilo. Taky jsem dostala svou periodu a bolela z toho i hlava.
Párkrát jsme si s holkama ze třídy zavolaly a trochu pokecaly o největších obavách. Aspoň že v tom nejsem sama. Angličtina by mohla být dobrá, matiku a fyziku se snad dokážu naučit a z češtiny mne obchází hrůza. A už dvakrát jsem nechala na koleji vzkaz pro Pavla, připadala jsem si jako stíhačka, ale rošťák se ještě neozval.
Jediným rozptýlením a úletem byl tedy úterní volejbal. I když bylo namoknuto a byly jsme zabahněné až běda, bylo to fajn. Hrály jsme samy proti sobě, ale děsně obětavě a s vervou. Vrhaly jsme se odvážně i do červenohnědé špíny, abychom si dokázaly, že se jen tak nezalekneme.
A přežila jsem to v pohodě. Srazila jsem se jenom s kapitánkou na útočné čáře. Vyrazily jsme prostě obě dvě za úplně ztraceným míčem, pěkně to žuchlo a pak už jsme na sebe na zemi jen udiveně kulily oči. Dostala jsem z toho škytavku a Aneta, která se odřela, ale z takových banalit si nic nedělá, se jen pochechtávala.
„Jsi měkčí než mičuda, z každý strany. Je vždycky štěstí tě potkat, ale radši si příště hlídej pole,” sypala ze sebe ošklivé vtípky a holky se samozřejmě prohýbaly smíchy.
I trenér nad námi kroutil pobaveně hlavou, ale mně se takové narážky nelíbily. Měkké tvary mě nějak podvědomě děsí. Anetě se to mluví, když je kost a kůže. Náladu mi to ale nezkazilo. Domů jsem se vrátila odreagovaná, spokojeně unavená a rozhodla jsem se, že začnu cvičit. Aspoň dvakrát denně, před snídaní a před spaním. A budu na sebe tvrdá.
V mém pokojíku je dost místa, koberec je silný, dá se asi dělat ledacos, ale vůbec jsem ráno nevěděla, jak začít. Obligátní dřepy jsem zavrhla, když jsem cítila lýtka a stehna. O svalnaté nohy rozhodně nestojím. Sklapovačky mě uštvaly, ale taky jsem si vzpomněla, že nejsou na posilování břicha, i když z toho pěkně bolí. Udělala jsem s vypětím sil sedm kliků a rozhodla jsem se zkusit gymnastiku. Prostná. Taky to asi byla zvědavost, co ještě svedu.
Něco formovacího na postavu by bylo lepší, ale musela bych se někde poradit. Třeba by stačil šikovný časopis, ale i ve fítku by mě to asi bavilo, kdyby to nestálo fůru prachů.
Ještě jsem něco zvládala a docela to potěšilo. Provaz i roznožka chtěly trochu opatrnosti. Kyčle byly v pořádku, ale svaly a vazy už na hranice svých možností zapomněly. Docela se to ale lepšilo a musela brzdit spíš jen kvůli huňatému koberci, abych se nespálila. I při prvním mostu jsem se málem zbořila, ale když jsem si zvykla, že se při záklonu trochu překulí ňadra a šťouchne to do mě v tom nejhorším okamžiku, bylo to už fajn. Když mi bylo čtrnáct, takové nesnáze nebyly a taky jsem vlastně necvičila nahá.
Teď se mi to ale líbilo jen v kalhotkách. Byla jsem volná a taky nějak sexy. Až moc. Asi jsem ještě nikdy neviděla dospělou gymnastku. Dospělou a vyspělou. To už by asi nebyla gymnastika, ale erotika. Taky toho každá holka v šestnácti honem nechá.
Vyzkoušela jsem ještě stojky a přemety. Jen to, co jde bez rozběhu, ale i tak jsem se třepala strachy, že skončím ve skříni, když něco nevyjde. Ukázalo se, že obavy měla i maminka a musela jsem ji u snídaně uklidnit, že až bude příště zase zemětřesení, nemusí podléhat panice.
Žily jsme tak spolu celé dny. Učila jsem se a malinko pomáhala na zahradě. Trochu nálady dodaly snad jen písničky z rádia. Týden rychle utekl, na víkend se kupodivu vyčasilo a naši mě lákali na chatu. Váhala jsem. Bylo by fajn, dostat se do přírody a změnit trochu rytmus, ta má kupa papírů by se do auta vešla, ale zhlédla jsem se nakonec v lepší představě.
V pátek, hned po obědě jsem vyrazila na elektrofakultu. S Pavlem jsme se tu už jednou sešli, ale bylo to domluvené. I teď se ze dveří hrnula spousta kluků a byl to takový proud, že mě z usilovného prohledávání bolely oči. Usadila jsem se radši na sokl u vchodu, objala nahá kolena a prohlížení se obrátilo. Každý, kdo šel okolo, se zvědavě kouknul, a kdyby to byl Pavel, určitě by se přihlásil. Potíž byla v jen tom, že se hlásili i podnikavci a že se tvořily zájmové hloučky, které překážely v rozhledu. Navíc proudění ustávalo a ustalo.
Odvážila jsem se strčit hlavu do okénka ve vrátnici. Důchodce byl přívětivý, snažil se mi pomoct, ale věděla jsem toho žalostně málo. Znala jsem ročník, ale když se začal vyptávat na obor a specializaci, rychle jsem mu poděkovala za snahu.
Odjela jsem autobusem na kolej. Znám tam blok i číslo pokoje. Přísná vrátná si mě sice podezíravě prohlédla, zapsala, ale pak bez problémů pustila dovnitř. Skoro jsem nechápala, proč to se mnou Pavel takhle nedělá.
Zaklepala jsem na dveře, ale nic. Když jsem zklamaně vzala za kliku, otevřely se a polekala jsem se. Vlastně jsme se lekli oba. Na posteli stál světlovlasý kluk v šortkách a tričku, se sluchátky na uších a přehraboval něco na polici. Vypadalo to, že jsem vrazila jinam.
„Promiň, vlastně ahoj. Nevím jestli jsem tu dobře,” lezlo ze mě vyplašeně a ani on na tom nebyl líp.
Dokonce shodil nějaký notes, když se ohlédl ke dveřím.
„Nevíš, kde bych našla Pavla?” vzpamatovala jsem se rychle.
Civěl na mě, ale pak slezl dolů, stáhnul burácející brnění s uší a podal mi ruku.
„Čau, to je bezva že jsi přišla. Jsem Dan,” chytil mě pevně a byl už nějak moc suverénní. „Sedni si třeba tady,” postrčil mě k rozestlané posteli.
Nechápala jsem, proč si mám sedat, ale šlo to rychle a nedalo se uvažovat. Aspoň jsem usilovně prohlížela pokoj. Připadal mi sice hodně známý, ale všechny tu asi vypadají stejně. A ten kluk mne kupodivu zná, tak to snad bude v pořádku.
„Vypadáš skvěle,” projevil se hodně zálibně a tak jsem se na něj honem podívala.
Usadil se na protější lůžko, bezostyšně si mě prohlížel a snažila jsem se sedět co nejmravněji, i když to na nízké posteli moc nešlo. Opřel si tvář do dlaně a pomalu mě sjížděl, jako bych přišla jen pro jeho pobavení. Na svlékající pohledy jsem už dávno zvyklá, ale tohle bylo hustý. Byla to ohavná drzost.
„A máš pěkný stehna,” překvapil mě ještě hůř.
Trhla jsem sebou vzteky, ale patrně ho to potěšilo.
„Umíš je krásně předvádět,” dodal spokojeně a vyklonil se do strany, aby toho viděl víc.
Chtělo se mi vyskočit a běžet pryč, ale pak jsem se jen zhnuseně ušklíbla a položila křížem dlaně na kolena.
„Ještě jsi mi neodpověděl,” připomněla jsem mu a bylo chvíli ticho.
„Nevím co bys chtěla vědět, zkus se třeba na něco zeptat,” uculil se drze v přátelském úsměvu, ale začalo mi to docházet.
Možná ve sluchátkách přeslechl, koho hledám. Stejně jsem z toho ale byla vyplesklá, když netuší, o co jde, proč je tak hnusně oražený?
„Sháním přece Pavla,” povzdechla jsem si zoufale a prosebně jsem se na něj zadívala.
„Musíš vystačit se mnou, Pavlík to už včera zalomil,” nasadil tragický tón, pokýval hlavou, ale optimisticky to ještě vytočil. „Určitě nebudeš litovat.”
„Tak dost,” vyskočila jsem. „Řekni mi kde je. Potřebuju ho, vážně.”
Zase si mě pobaveně prohlížel a mé rozhořčení ho těšilo.
„Ty budeš asi Zuzana, co? Stíhačka,” rozsekl to zprostředka.
Rychle jsem se nadechla a snažila si udělat v hlavě pořádek. Takhle se možná naváží do každý ženský, která mu přijde pod ruku, ale teď se snad už trochu umravní, když mu konečně docvaklo, že patřím jeho kámošovi.
„Takže někam vyrazíme, Zuzanko. Pavel odjel domů a vrátí se v pondělí. Máme dost času. A prej to máš hrozně ráda,” vybalil místo toho neslušné návrhy a podivné postřehy.
Bylo mi nanic. Zkusila jsem v duchu počítat, abych nevybuchla zlostí, a znovu jsem si ho prohlížela. Připomínal mi ledního medvěda. Zavalitější tělo, silné nohy, dost chlupaté a asi trochu do „O”. Světlé, dlouhé vlasy a jinak celkem milý obličej s malinko zapadlýma očima.
„Máš zvláštní způsoby, ale snažíš se marně,” udělala jsem asi další chybu, protože si už nic nezasloužil.
„To se ti jen zdá. Dívka jako cívka, odpor pouze zdánlivý. A zvykneš si, nejsem takovej snaživej šprt a vědec, umím se o holku postarat,” zavrtal hnusně a musela jsem najednou bojovat s vlhkem v očích.
Koukala jsem honem jinam, ale stejně si toho všimnul a přidal obhroublou útěchu.
„Netušil jsem, že jsi taková bomba. Dáme si dva dny rozkoše a nemusíme nikam chodit.”
Vyrazila jsem ke dveřím a jen tak tak jsem se vyhnula napřažené paži. Cítila jsem slzy v očích a v duchu jsem se omlouvala všem ledním medvědům.
Domů jsem dorazila, když naši odjížděli. Mohla jsem je zdržet, naložit své věci a frčet ven. Místo toho jsem jen líbla maminku do okénka a zamávala jim na rozloučenou. Čekal smutný a utrápený víkend. Posekala jsem kus zahrady, zalila záhony a zamkla dům. K večeři jsem si vyndala ovesné vločky, dva jogurty a odtáhla to do své věže.
Slunce se už pomalu klonilo k západu. Postavila jsem Bedřicha k sobě na stůl a dlouho jsem teskně koukala na tmavnoucí oblohu. Míchala jsem si k tomu vločky s jogurtem a skrápěla je slzami.
Vzpamatovala jsem se, až když byla úplná tma. Lampička nad stolem a rádio rozehnaly největší stíny a dokonce jsem vděčně sáhla po příkladech z fyziky. I když jsem se do ní namočila snad jen kvůli Pavlovi. Vypočítala jsem hned tři a vrátilo mi to trochu sebevědomí.
Byl čas na spaní, ale bála jsem se vlastních myšlenek. V posteli mě určitě doženou. Kdybych aspoň věděla, na čem jsem. Chtělo by to Pavla. Ten kluk na koleji byl nesnesitelný, ale snad se dá ještě všechno vysvětlit.
Začala jsem se svlékat na cvičení a uvědomila jsem si, že mám vztek i na sebe. Začnu žít úplně jinak, jen co udělám ty nešťastný zkoušky. Své existenční věci už před sebou sunu dlouho a v poslední době jsem se musela vymlouvat i na maturitu, abych to neměla na stole snad každý den. Hlavně taťka pořád chce nějaké záměry, snahy a cíle.
A mamka dokonce vyjednala v cestovce pod kopcem, že bych tam mohla nastoupit. Byla jsem se tam dívat a klidně by mě vzali. Akorát to musí být otrava, sedět celý den v kanceláři před počítačem a přehrabovat se v papírech a prospektech. I když je venku krásně. Určitě ale vím, že nechci na vysokou a nechci se zatím vdávat.
Našla jsem se schlíplá, zlomená na kraji postele a dokonce jsem si v roztržitosti stáhla i kalhotky. Jak jsem je ale držela zamyšleně na dlani, dostala jsem najednou zvláštní nápad.
Vzala jsem se stolu kalendář, červenou tužku a opřela jsem se o parapet.
Ani mě nepřekvapilo, že je zase vidím. Každý víkend tam jsou. Nechtěla jsem je špehovat, jen jsem si podle stínů ověřila, že je všechno v pořádku.
Otočila jsem list a za čtvrteční maturitu, do prázdného pátečního okénka jsem přidala další nápis. „JDU TAM !!!”.
Velkými tiskacími písmeny, v červeném rámečku. Od teďka je to ta nejdůležitější akce, stejně důležitá jako zkoušky.
Cvičila jsem a rozčíleně po sobě pokukovala. Snad si ostudu neudělám. Dlouhé štíhlé nohy, napnuté ve svíčce se líbily i mně. A když jsem je otevřela do provazu, úplně jsem se z divokých představ rozechvěla. Honem jsem si dala bolestivé sklapovačky a skončila jsem zpocená.
Z vany mě vyhnal strach, že v ní usnu, noční košilka nebyla třeba a stočila jsem se pod pokrývkou do klubíčka, abych mohla přivolávat sny.
Ležela jsem zachumlaná v měkkém doupátku, nahé tělo zahřívaly zářivé paprsky a voněla čerstvě pokosená tráva. Někde hrála příjemná hudba a měla jsem po maturitě. Nebyla jsem sama. Něčí ruce mne něžně hladily a nádherně se dotýkaly. Byly všude, kde jsem je potřebovala. Věřila jsem jim, tušila jsem, že to bude nezapomenutelné a skvostné. Připraví nás to o rozum.
Horká, vlhká skulinka přivítala s nadšením první prstík a taky kouzelné zrníčko prosilo o větší pozornost. Ten hnusný kluk měl pravdu, určitě to mám hrozně moc ráda.