Probouzela jsem se s divným pocitem, že po mně něco leze. Otevřela jsem oči, byl už dávno bílý den a nad mým nahým zadečkem se skláněla Monika.
„Fuj, co děláš,” mumlala jsem rozespale a snažila se někam zalézt, abych unikla šimrajícím vlasům.
Deku i nesmyslně nacpaný polštář, který jsem zahodila už večer, teď ale měla ona. Ležela jen tak v kalhotkách na celé té kupě a dobývala se mi pod košilku.
„Snažím se tě co nejpříjemněji probudit,” pípla medovým hláskem, ale žádné hlasy jsem ještě slyšet nechtěla, ani ty nejsladší.
„Nech mě spát. Jestli mě budeš šimrat, tak tě počůrám,” varovala jsem jí, stočila se do klubíčka, ale bylo to ještě horší.
„To by ses neodvážila,” odhadla to zcela špatně.
Nešlo ani tak o odvahu, jako o naléhavou skutečnost. Navíc teď ke mně mohla ještě víc a lechtala tak neprozřetelně, že jsem musela honem vyskočit a vyrazit do koupelny.
Když jsem se vrávoravě vracela, sledovala mě už s větším respektem.
„Málem jsem to schytala, nebo spíš slízla, co?” snažila se o provinilý tón a dělala mi úslužně místo na své kupě lůžkovin.
„Neboj, ještě se dost nachytáš. Roznášela jsem za tebe pivo přes půlnoc, tvůj šéf se mě pokusil zneužít a konkurentky podříznout,” dramatizovala jsem noční události a kamarádka se opravdu děsila.
„Nějak jsem to tušila, chtěla jsem ti to vynahradit,” lísala se, ale když jsem lehkovážně zasedla na kymácející se kopec, převrátila mě na záda. „Povídej mi o tom.”
„Ouvej, to je hrozný,” zanaříkala jsem, když mě chytla za kolena a přidržela v necudné poloze. „Připadám si jak princezna na hrášku.”
„Na hrášku? Snad s hráškem. Bylo to tenkrát jinak. Ta tvoje cenzurovaná verze je pohádka pro děti. A bohužel asi známější,” vymýšlela si a vítězila.
„Nechci žádné pohádky,” zasténala jsem a snažila se vykroutit.
„Jasně, opravdový příběh je vždycky zajímavější,” ušklíbla se. „Stalo se to už ale dávno, pradávno a ani nevím v jakém království. Princ se tenkrát dlouho nemohl dostat princezně na kobylku, milování se jí nelíbilo a svatba byla vážně ohrožená.”
„To je úplně jedno,” hekla jsem. „Mně se to taky nelíbí.”
„No jo, ale tenkrát byla úplně jiná doba. Snad hrozila i válka. Rádcové z toho měli zamotanou hlavu, nikdo neuměl princi kloudně poradit, všechno selhávalo,” pustila se s tragickou tváří do vyprávění a dávala si na čas. „Pak ale jednou večer dostala chytrá chůva skvělý nápad. Pomáhala odestýlat princezně postýlku, načechrávala peřinky, rovnala polštářky a při tom..."
„Schovala pod peřinu hrášek,” napovídala jsem honem, abych už to měla za sebou.
„Ale kdepak, vůbec nic neschovala. Říkala jsem, že byla chytrá. Jen princi nakukala, že jí při tom vypadl z kapsy a někam se zakutálel,” vysvětlovala trpělivě. „Byl to velmi hodný a svědomitý mladík a tak se hned horlivé pustil do hledání. Hledal, hledal ostošest, ale nikde nic. Brzy se dostal i na neznámá území, dobýval nepřístupné končiny a objevoval další a další tajemná zákoutí,” vykládala, držela mě, abych se smíchy moc necukala, a cítila jsem, jak mi šmejdí mezi nohama a dobývá se pod krovky.
„Nech toho, nic nenajdeš,” vyhrožovala jsem namáhavě mezi nezvladatelným chichotáním.
„No, to si princ taky říkal. Neměl to vůbec jednoduchý. Nebyl na takovou námahu zvyklý, často bloudil, zapadal do močálů. Ztrácel naději a nebýt chrabrého odhodlání a velké zvědavosti, dávno by už usnul vyčerpáním,” vehementní prozkoumávání, otvírání a lechtání pokračovalo a skoro se to nedalo vydržet. „Až najednou, na úplném konci vlhkého, úrodného údolí, pod příkrou skálou našel jeskyňku, do které se nešťastný hrášek schoval. Opatrně se po něm natáhl a bylo vyhráno a byla slavná... Né, to né, tohle je přece fazole. S tebou se nedá vůbec hrát,” zanaříkala nešťastně a vypadla z role, protože jsem jí nakazila děsným záchvatem smíchu.
„Doufám, že se taky nechceš ženit, všetečný princi,” zasípala jsem vyčerpaně, když se mi podařilo využít situace, rozbourat pod sebou polštářový val a uložit se trochu normálně.
Odpovědí ale bylo jen zděšené zamručení, protože se věnovala dobytému území a odhodlaně ho plenila i s ubohou fazolku. Začala jsem vyvádět, skučet a tak musela zase vzít polštář, abych nedělala po hotelu ostudu. Vynesla mě do nebe, vychutnala si příboj, trochu uklidila, a když donesla i lehký a pikantní polibek, navrhla jsem pokračování v restauraci.
Shodly jsme se, že si po včerejším utrpení zasloužíme něco královského a tak jsme si objednaly hostinu. Dokonale zahladila noční dojmy, už bez přehánění jsem Monice všechno odvyprávěla a věnovaly jsme se spíš plánování výletu.
Na chvilku si přisedl i vilný šéf, vypadal spokojeně, kamarádsky si tykal a pokoj jsme měly gratis až do večera. V malé samoobsluze na náměstí jsme koupily víno a brambůrky k táboráku, počasí bylo zase pěkné, bouřka umyla oblohu do zářivého blankytu a expedici jsme po zkušenostech s divočinou namířily na opačnou stranu, kde se dala tušit civilizace a oběd.
Sedlo zase děsně tlačilo, ale jen do nejbližšího stoupání. Tam se totiž dostavily mnohem vydatnější a zoufalejší pocity. Kopců tu byla celá hromada a tak jsme naříkaly nad svým údělem a žasly nad nevídanou slabostí tělíček. Odměna ale stála za to. Vedle výstavního hotelu byl i mělký písčitý rybník, louky a nádherné lesy, takže se nemuselo v tom děsném horku jen jezdit.
Návrat jsme vypočítavě pojednaly po stejné silničce, ale byl v tom asi nějaký trik. Zase jsme šlapaly jen do kopce. Snad jich tu bylo víc než dopoledne. A v tom největším nás navíc dohnali motorkáři. Zařadili se za nás, hrozně kibicovali a troubili. Asi se těšili, že nám dojdou síly a slezeme potupně z kol.
Za každou z nás se vlekly aspoň dvě chrochtající příšerky a nemohla jsem pochopit, jak dokáží jet tak pomalu. Ohlížet jsem se však nehodlala. Spíš jsem přidávala, pak ještě trochu, ale už to nešlo. Povzbuzování akorát zhoustlo a dělaly se mi vzteky mžitky před očima. Asi ale nejenom vzteky.
Záchrana v podobě odbočující lesní cesty se objevila na poslední chvíli, ale těch sto metrů bylo úplné utrpení. Vzpírala jsem se ze všech sil do pedálů, předpisově na okamžíček upažila a s úlevou jsem zabočila na skoro nesjízdnou, štěrkem posypanou stezku. Předstírala jsem, že je všechno v pořádku a vydržela hopsání tak dlouho, dokud jsem za sebou neuslyšela prudké zaburácení motorů a klení Moniky.
Byla na tom snad ještě hůř, ale taky na ní bylo vidět, že jí naše morální vítězství těší. Vynalezla hned sedátko na hladkém balvanu a tak jsem se usadila vedle ní. Zaplavila nás euforie, vyrostlo sebevědomí a bujná nálada.
„To je z toho, že máš tak tenké a průsvitné šortky,” svedla to jednoznačně na mě. „A ještě k tomu tanga.”
„Hlavně že tvoje sukýnka je o hodně delší. A jela jsi vzadu,” nenechala jsem si to líbit a plácla jí z legrace do nohy.
„Vypadáš furt jak návnada,” probudilo to v ní bojovnou náladu a s krásně zahraným opovržením mě kopla do lýtka.
„Nevím kdo je větší lovec,” oplatila jsem jí to honem, abych nebyla nic dlužná.
„Přeperu tě,” zaradovala se a nadšeně vyskočila.
„To se ti jen zdá,” vyrazila jsem taky do výhodnějšího postavení, ale najednou se mi zatočila hlava, zatmělo před očima a musela jsem se zachytit stromu.
„Počkej, zase si opatrně sedni,” objala mě hned kolem pasu a starostlivě dotlačila zpátky na kámen. „Opři se a odpočívej, jsi docela bledá.”
Motavá slabost po chvilince ustoupila, ale cítila jsem se zahanbeně. Monika mi položila dlaň na čelo a prohlásila, že je to z šíleného vedra a námahy. Měla bych se pořádně napít a zůstat chvíli ve stínu.
Podala mi cyklistickou láhev, a když jsem se na ní vděčně vrhla, napadlo jí, že bych si zasloužila i acylpyrin, kterým se nemůže nic zkazit. Z našeho společného batůžku vyhrábla naditou látkovou taštičku a pečlivě jí vytřepala na pařez.
„Teda, netušila jsem, co máme všechno s sebou,” vyvalila jsem oči, když jsem mezi spoustou pokladů zahlédla i provázek, píšťalku, šití, zápalky, igelitovou tašku a obvaz.
„Lepší víc, než míň, ne?” usmála se pyšně a vyloupla tabletku ze staniolového úkrytu.
„Je to tak. Už jsem si zvykla, že vozíme plné auto krámů,” napadl mě pošklebek místo poděkování a Monika zvážněla.
Přitulila se sice, abych měla lepší oporu, vyzvídala jak mi je, ale byla najednou i zadumaná.
„Promiň, nechtěla jsem si z tebe dělat legraci. Asi je lepší mít toho víc, než aby něco chybělo,” omlouvala jsem se.
„Hmm, jednou jsem ti to už říkala, pamatuješ?”
„Samozřejmě,” přikývla jsem.
„Možná je zrovna čas, aby ses toho o mně dozvěděla víc,” koukla na mě po očku. „Je to dost mrazivý příběh a možná tě trochu ochladí.”
Vypadala jsem asi dost poplašeně a tak mi sevřela ruku.
„Vím, že si nedokážeme ubližovat, aspoň ne vědomě,” usmála se smutně. „A neměj strach, nebude to snad dlouhé povídání a stejně musíš chvíli odpočívat.”
Bylo váhavé ticho, jakoby se i ona zaposlouchala do bezstarostného švitoření ptáků v korunách stromů, zavřela oči a vděčně vnímala celou duší jásavou krásu prozářeného lesa a sálající dech léta. Začala nesměle, potichounku a z dálky.
„O mojí sestře jsem ti už říkala. Martina je mnohem hezčí jméno a mimochodem, u nás dvou je to tak se vším. Mladší sourozenci jsou vždycky lepší. Nikdy jsme si ale nic nezáviděly, všechno jsme měly společně a byla to vlastně má jediná, opravdová kamarádka.
Taky jsem ti vyprávěla, jak to tam u nás doma vypadá. Když zrovna neběsnilo počasí, chodily jsme do školy přes stráně a lesy. Bylo to skoro rychlejší a jistější, než čekat na autobus a objíždět to přes spoustu zastávek. Měly jsme vyběhané pěšinky a dalo se to zvládnout za necelou hodinku.
Tohle se stalo, když jsem byla v šestce. Je to asi osm let. Byl už prosinec, ale pořád nádherně, takový příjemný podzim. Taky si pomatuju, že byl čtvrtek. Měli jsme odpoledku a už před obědem se najednou zatáhlo a začalo chumelit. Nejdřív normálně, pak víc, a když jsme skončili, bylo všude bílo.
Martina končila dřív, ale jako vždycky čekala na mě. Pořád se čekalo. Sama přes les nesměla a autobus jezdil jen dvakrát za odpoledne. Tenkrát však nepřijel vůbec. Silnice nebyla protažená a do kopců se neodvážil.
Čekaly jsme. Pro ostatní přespolní si postupně někdo přijel, pobral i děcka z okolí, ale k nám až dolů se asi nikomu nechtělo. Ani telefon jsme v chalupě neměli. Smrákalo se, byla zima, a když jsme najednou zůstaly samy, rozběhly jsme se radši honem do lesa. Tam bylo ještě sněhu málo a tak jsme pádily, aby se nahnal ztracený čas.
Zvedal se ale vítr a sněžit nepřestávalo. Naopak. Byla to už děsivá vánice a i v lese jsme se musely s očima plnýma sněhu dohadovat, jestli ještě máme správný směr. Zvládly jsme to ale, asi i v rekordním čase, protože nás hnal i strach. Zbývalo jen několik plání, dřevěný mostek přes Střelu a pak už po rovné pěšině v lukách do tepla.
Začaly ale problémy. Tam, kde nebyly stromy, navál už vítr ohromné závěje a naše stezičky ve vysoké trávě se nedaly najít. Vlastně ani tráva nebyla. Jen zarovnaný, bílý koberec, nad kterým se vířil sníh a burácela vichřice.
Nebyl čas na velké rozmýšlení a tak jsme se pustily napříč nedohlednou, zrádnou planinou. Sněhu bylo skoro až po pás, nohy se v něm motaly do pomuchlaných stébel a občas jsme zapadaly ještě mnohem víc, protože jsme se brodily kdoví kudy.
Všimla jsem si, že Martina za mnou potajmu roní slzy a dostala jsem ještě větší obavy. Nikdy by se nepřiznala, že už nemůže, nikdy nebrečela pro nic za nic a vůbec nebyla rozmazlená. Bylo jí devět, ale dokázala klidně naštípat třísky na podpal, podojit kozu, nebo si nakrást u sousedů ty nejlepší švestky, rovnou ze stromu.
Draly jsme se dál, ale začínalo mi být jasné, že neprojdeme. Vánice možná trochu utichala, ale i tak se ještě mezi vločkami nedal zahlédnout jediný strom na mezi. A i kdybychom se k ní dostaly, čekaly by nás ještě další dvě pláně, trochu níž. A řeka. Chyběly nám síly. Mrazivé jehličky se zabodávaly do tváří a krku a přitom jsme byly zpocené strachy a námahou z neustálého vyprošťování a vylézání ze zákeřných děr.
„Martinečko, musíme se vrátit,” otočila jsem se na ní a ještě dneska vidím ten pohled.
Odevzdaný i oddaný. Věřila mi, i když musela lehce poznat, že jsem strašně zoufalá a ztrácím naději. Neptala se, jen svěsila hlavu, abych nezahlédla slzy a lezla zase z posledních sil za mnou. Stejně už nebylo skoro nic vidět. Hradba lesa, která se za chvíli zjevila jako tmavý pás v běsnící šedi, byla jedinou jistotou a chabým pokusem o záchranu.
„Neboj, vyčmuchají nás psi. Zatím si uděláme domek, dokud je trochu světla,” utěšovala jsem jí, když jsme se dostaly k prvním hustým keřům.
Zahrabaly jsme se do hluboké závěje v kořenech staré lísky a chtělo to aspoň trochu chvojí, aby nás nezavál sníh.”
Monika se odmlčela, natáhla se po láhvi s pitím a nepospíchala.
„Vůbec bys netušila, jak jsou některé obyčejné věci nenahraditelné,” podívala se krátce do mých vyděšených očí. „Ono ukroutit z mladého, houževnatého smrčku živou větvičku není jen tak. Chroustaly jsme je i zubama.”
Neodvažovala jsem se jí vytrhnout z roztoulaných vzpomínek, i když vyprávění úplně ustalo a zabloudila jsem pohledem na pařez. Ležel tam i takový ten jasně červený kapesní nůž, dokonalý, švýcarský, co má v sobě i nůžky, pilky, pilníky, šroubováky a otvíráky.
„Promiň, musím to trochu zkrátit,” probrala se nakonec sama. „Kde jsem skončila?”
„Jak jste stavěly z chvojí domek,” připomněla jsem honem, abych se nemusela dlouho bát.
„No, nebyl to domek z chvojí. Byly jsme moc vyčerpané, padla tma a byla hrozná zima. Bouře se naštěstí přehnala a objevilo se dokonce pár hvězd. Měly jsme z nich radost, bláhově. Když je jasno, bývá krutý mráz.
Když už nebylo co dělat, rozplakala se Martina doopravdy. Byla jí zima, necítila obličej, ruce a měla hlad.
„Protáhnou silnici, pojede autobus, a když nepřijedeme, půjdou nás hledat. Určitě si s sebou vezmou psa,” utěšovala jsem jí, ale zničehonic se rozbrečela ještě víc.
Až když jsem jí zapřísahala vším možným, tak z ní vylezlo, že při shánění větví zahlédla celou rodinku divokých prasat. Zahrabávala se kousek nad námi. Nechtěla mi to chudinka říct, protože se jich hrozně bojím, ale teď měla strach, že každý pes půjde radši po vepřovém a nebudeme ho zajímat.
Věděla jsem, že jí musím uklidnit, aspoň trochu zahřát a zabavit. Byla na tom už tak špatně, že se nebránila, když jsem jí kolem hlavy omotala svůj svetr. Ještě dopoledne bylo teplo, svítilo sluníčko a neměly jsme ani čepice, natož snad šály a rukavice.
Potmě jsme udělaly inventuru všeho, co se mohlo hodit, ale moc toho nebylo. Dva kapesníky, papírové ubrousky a Martina našla v kapse kabátku zapomenutý bonbón, o který se chtěla mermomocí dělit. Jak ale mráz přituhoval, využilo se toho víc. Knížky a penály jsme zahrabaly mezi větve, ale stránky časopisu se hodily do bot i do nohavic a všechny sešity jsem zastrkala pod mikinu a Martině pod svetřík. Do prázdné tašky vlezla rukama i nohama a tu svojí jsem si nasadila jako helmu.
Dlouho jsme hrály slovní kopanou, aby se nám nechtělo spát, trochu jsme se hýbaly pro zahřátí a střídaly se ve vykukování, naslouchání a volání. Všude ale bylo ticho a tma. Vyšel malý srpek měsíce, mráz hlodal ze všech stran, zábly mě ruce, trápil hlad a vůbec se nechtělo vylézat ze skrčené polohy.
Najednou jsem si uvědomila, že Martina usnula. Trvalo mi ale dlouho, než jsem se vyděsila.
„Martino, nesmíš přece spát, ještě jsme nevečeřely,” budila jsem jí a musela s ní lomcovat, aby se probrala.
Koukala udiveně, ale když jsem dostala nápad a uhryzla kousek smrkové větvičky, dala si říct. Žvýkaly jsme, pak další sousto. Přitulily jsme se co nejvíc, zahřívaly se, vzpomínaly na mámu, teplou chalupu a těšily se, že už bude brzo ráno.
Potom ale začala plakat znovu. Necítila tváře, nos ani prsty a neuměla jsem jí pomoct. Nebyla jsem na tom líp, i když jsem strkala ruce do kapes a pod kabát. Vzpomněla jsem si, že Eskymákům a myším je pod sněhem teplo a zkusila jsem je schovat i do závěje. Když se to vylepšilo sáčkem od svačiny, docela to šlo. Vecpaly jsme se do jednoho, nebylo to pohodlné, ale nějak už bylo všechno jedno. Mačkaly jsme se na sebe a tiše trpěly.
V jednu chvíli se mi zdálo, že vidím všude okolo plno pobíhajících světel, slyším pískání a taky radostný štěkot naší Adély. Nebyla to ale vůbec pravda. Ani Martině jsem to radši neříkala. Něco si brumlala a cítila jsem jí vedle sebe.
Pak si pamatuju, jak jsem se vyděsila, když nade mnou zaštěkal ohromný pes. Usnula jsem, schoulená v kleče, Martina nikde a napadlo mě, že nás dostali vlci. Nahoře na stráni jsem ale uviděla světla.
Martinka mi spala u nohou, nedokázala jsem jí ohlídat. Ani teď se nechtěla vzbudit, ale když náš děsivý zachránce znovu zaštěkal, roztřásla se taky. Nedokázaly jsme promluvit, ani se pořádně hýbat. Vytřeštěně jsme zíraly na huňatého, ojíněného vlčáka, který si nás vůbec nevšímal.
První voják nás zalil oslňujícím světlem baterky a pak už to šlo rychle. Spousta dek, vysílačky a další světla, která se objevila z druhé strany, od řeky. Vytáhli nás rovnou na nosítka a přes pláně nesli k mostu. Vlastně spíš táhli po sněhu, protože i chlapi měli v závějích co dělat.
Tam někde jsme potkali tátu a hned na druhém břehu i mamku. Oba plakali, ale byla jsem tak zkřehlá a vyděšená, že jsem je nemohla utěšit. Bylo tam plno velkých aut, naložili nás i s maminkou a musely jsme do nemocnice.”
Monika se zase odmlčela a její příběh byl asi u konce.
„Takže to nakonec dobře dopadlo, měly jste štěstí,” oddychla jsem si.
Dívala se ale jinam.
„Mě pustili skoro hned domů, ale pro Martinu jsme jeli až za týden. Dodnes nemá cit ve třech prstech.”
„To je hrozný,” vyhrkla jsem zmateně a polil mě smutek.
„Je to už osm let a zvykli jsme si. Představ si, že nás našli už před půlnocí. Bylo to štěstí, kdybychom tam zůstali do rána...
Až k nám přijedeš, seznámíš se s Astorem. Je to potomek té velké feny, co nás zachránila. Martina je ještě na gymplu, ale asi bude těžko hledat nějakou práci. To víš, dneska už mámě dříví nenaštípá a nic jemného taky moc nesvede. Měla by jít radši někam na vysokou,” povzdychla si starostlivě. ”Příští rok jí snad něco našetřím.”
„Ty?” vypadlo ze mě bez rozmyslu.
„Jasně že já. Ty snad myslíš, že máma v družstvu něco vydělá?” spražila mě útrpným pohledem. „Ani dřív to nebylo lepší. Táta byl řidič, rozvážel do obchodů zboží, a kdyby nebyly brambory z políčka, dříví z lesa a hejno drůbeže na dvorku, byla by asi bída. Ty snad holka nevíš, jak se žije na venkově. Budeme tam muset co nejdřív zajet.”
„Martina má teď asi prázdniny, Astor běhá po louce plný kytek. Tvůj táta už s vámi není?” dělala jsem si zadumaně pořádek v představách.
„Táta už není, to je pravda,” kývla a začala pomalu balit.
„Rozvedli se, to se asi stává,” vyskočila jsem taky na nohy.
Uklidila jsem láhev s pitím, otočila kolo, ale ucítila jsem na paži horkou dlaň.
„Neměla by sis to myslet, bylo by to nespravedlivý. Měli se rádi do poslední chvíle,” vyhrkla naléhavě, odvrátila se, ale stačila jsem si všimnout, že se jí v očích zaleskly slzy.
„Neplač, je mi to líto. Nechtěla jsem ubližovat,” chytla jsem jí okolo ramen.
„Neměla jsem ti to říkat, jsou to smutné věci,” zabručela a koukala pořád jinam.
„Asi se stalo hrozné neštěstí, teď už se to nedá napravit,” pohladila jsem jí, ale najednou se ke mně prudce otočila a kromě slz bylo v pohledu i odhodlání.
„Víš, nebyla to žádná nešťastná náhoda, ale rakovina. Jsou to skoro dva roky,” polkla naprázdno a zase uhnula očima. „Možná mě odsuzuješ, jsem divoká a chci prožít všechno najednou. Mám takové záchvaty nadšení, protože se umím i bát. Dovádím a peru se, i když nad životem asi ještě nikdo nezvítězil.”
Sedly jsme si znovu na kámen a dlouho mlčely.
„Jsi první, komu jsem to řekla,” zadívala se na mě nakonec provinile. „Je to ale tajemství a nesmíš o tom mluvit, ani se mnou. Se strachem se žít nedá.”
„Slibuju.”
„Nebudeš na to myslet.”
„Nebudu.”
„A budeme furt blbnout.”
„Užívat si.”
„A hrát si.”
„Provokovat a dělat psinu.”
Do Bystřice jsme už dojely v pohodě. Rychle jsme spakovaly, ale sprchování a náprava škod od sluníčka zabraly víc času. Od táboráku vedla cesta rovnou na vystoupení a tak to chtělo lehkou kosmetiku a promyšlený ohoz. Pružné triko místo podprsenky, košili, pod kterou se všechno schová a staré Mončiny džíny s povoleným knoflíčkem.
Helena, obtěžkaná igelitovými taškami nás objevila, když jsme montovaly kola na střechu.
„Tak ty jsi ta ostrá akční hrdinka?” navazovala s ní Monika nebezpečně rozhovor, když jsem je představila a obsadily jsme nejbližší lavičku.
Mohlo mě uklidnit jen to, že si prohlížela novou kamarádku s respektem.
V kraťounké minisukni a vypasovaném tílku teď vypadala přitažlivěji než v noci. Rozhodně byla starší, vysoká, docela hubená, ale dlouhé, štíhlé nohy nebyly vůbec špatné. Spíš ohromě svůdné. Vlnité vlasy prošly nějakou kůrou, která bohaté lokýnky zdůraznila a oživila. Perfektní make-up, smyslná rtěnka, náušnice a okouzlující vůně frézií prozrazovaly, že Helena bere táborák taky jen jako zastávku na cestě do práce.
„No, nemysli si. Není to tu peříčko a kšeft se musí bránit. Pražandy ale nejsou žádná konkurence, spíš blbá náhoda,” vrátila to Monice tak razantně, že jen zalapala po dechu.
Současně se ale zeptala i na kytaru a tak jsme si hned zase reputaci vylepšily.
Andrea se do naší květinové oázy přihrnula s udiveným výrazem. Nějak tu poklidnou siestu, uprostřed náměstí plného zvědavých lidí neuměla pochopit, a když se seznámila s Monikou, ještě se asi ze zvyku několikrát obezřetně rozhlédla, než se vedle nás usadila.
„Klidně můžeme vyrazit. Víno mám a kluci nás snad najdou nahoře. Štěpán slíbil, že vezme i parťáka,” pochlubila se a zahltila mě vůní čerstvých růží.
S fréziemi to sice ani trochu neladilo, ale jinak to bylo dokonalé. V přiléhavém tričku s nahým bříškem i výstřihem a v kraťounkých šortkách bylo stejně hned zřejmé, že má se svou starší kámoškou málo společného. Nabízela všeho spíš víc, než míň a všechno v perfektním, mladém provedení. Osmnáct bych jí vůbec nehádala a do bordelu jí byla škoda.
„Hmm, budu mít dvě pořádný. Měla bych to uhrát na pracovní úraz,” povzdychla si, když viděla, že si jí prohlížím a přehodila nohu přes koleno, abych se mohla pokochat.
„Jasně, když dnes máte tu kopanou,” odvážila jsem se taky na tenký led, ale radši jsem hned dodala, že i já budu kouzlit pudrem.
„No, kvůli dvěma modřinám tě snad neodstaví, a když, tak by sis odpočinula při luxování borůvek,” uklidňovala jí i Helena, ale Andreu to spíš vytočilo.
S profesionálním nadhledem prohlásila, že se některé slasti nedají srovnávat a že by se hejnem komárů opíchat nedala.
Všimla jsem si při tom, že se pár lidí po naší lavičce zakaboněně ohlíží a došlo mi, že Monika možná ani netuší, jak ve společnosti lehkých holek klesá ke dnu. Třeba jí to ale nevadí, tak jako mně. Nikdo nás nezná, za pár hodin odjedeme a zapomenou.
Spíš mi bylo horko a připadala jsem si mezi kamarádkami jako jeptiška na nudistické pláži. K táboráku se ale dlouhé kalhoty hodí víc a taky snad nehrozí, že budu v noci předvádět poštípané tělo. Vytáhly jsme z auta kytaru, Monika přihodila do tašky s vínem i foukací harmoniku s flétnou a vyrazily jsme.
Helena nás vedla z městečka ven, byla pořád o půl kroku napřed a byla jsem jediná, kdo se hodlal jejímu tempu přizpůsobit. Asi to bylo i tím, že Monice se zalíbilo dráždit popudlivou Andreu jejími vlastními pracovními povinnostmi a měla jsem pocit, že by jejich odborné machrování a otrlé přetlačování nemuselo dobře skončit.
„Tomu dala, tomu dala, tomu samozřejmě taky a na toho s tím malinkým zase zapomněla. Já už jsem snad nabrala všechnu ženskou chytrost v dětství. Vždyť já jsem vlastně taky kurva,” zaslechla jsem úryvek rozhovoru při zavazování tenisky a vděčně jsem zase dohnala zamyšleně rázující Helenu.
Minuly jsme poslední domky, a když cesta vystoupala k osamělému statku, zpomalila a z jedné ze svých igelitek vylovila spoustu dalších. Za stodolou se táhly řady pečlivě vyrovnaných polínek a nahoře prý seženeme jen droboť.
Neodvážila jsem se odporovat, ale taky jsem asi neprojevila potřebné nadšení. Svědomitě jsem sice držela tašky, aby do nich mohla skládat ty nejlepší kousky, ale poznala, že z lupu nemám tak upřímnou radost a prohlásila, že jsem naměklá. V takové souvislosti to nevadilo a tak jsem jen pokrčila rameny, chopila se nejtěžšího nákladu a zase jsme vyrazily vzhůru.
Holky nás dohnaly, ale jejich diskuse byla tak náročná, že nic okolo nevnímaly.
„Neříkej, že cucáš všechny bonbóny zabalený,” poznávala jsem Mončino oblíbené téma.
Andrea už soptila, trpělivý tón se změnil v útrpný a s pohrdavými úšklebky učila zpozdilou amatérku zásadám bezpečnosti práce.
„I v novinách mě uklidňují, ale pak zase někdo slibuje, že sympaťáci mají výjimku,” hájila se Monika. „Já bych se s gumou poblila, i kdyby byla úžasně růžová a voněla po jahodách.”
Andrea zaskučela a oznámila, že samozřejmě nesnáší gumu, jahody, ani růžovou barvu a že Monika je fiflena, která nerozumí normálnímu životu.
„A to je právě ono. Dáš si jen malinko a druhý pusince to už může být jedno. To můžeš hopsat rovnou bez ochrany,” završila vítězoslavně své rozbory a vůbec jí nevadilo, že novou kamarádku z toho chytá amok.
„Myslíš si, že když jste z města, že nás můžete poučovat? Máte plno keců a nevíte co je sex. Náhodou se tu nakazila jenom Běta, která byla vždycky strašně blbá a vyléčila se z toho penicilinem,” rozohnila se nebezpečně. „Taky bych uměla být modelkou. Žila bych někde nad zemí a posmívala se poctivé práci. Akorát tady o ní holt nikdo nestojí,” přidala rozhořčeně ještě pár perliček a plynule přešla do nesrozumitelného brblání.
Helena se uchechtávala, asi poslouchala taky, ale najednou se zarazila.
„No jo. Asi jsem tě odpoledne viděla v Hradci,” stoupla mi do cesty, aby mohla překvapeně zírat. „To snad není možný, seš to ty. Proč jsi nic neřekla?” mhouřila na mě oči a upustila tašky, aby mi mohla zvednout bradu.
I holky se k prohlídce zvědavě připojily.
„Co hledáme? Něco jí kouslo?” přestalo to Moniku za chvilinku bavit, ale Helena nebyla ničeho schopná.
Údiv v očích se změnil v něco, co se podobalo strachu, dvakrát polkla naprázdno a nakonec schovala pusu do dlaně.
„Asi si mě s někým plete, musíš mi dosvědčit alibi,” smála jsem se, ale Helena rozčíleně zašermovala rukama.
„Bylas tam..., na papíře. Reklama, ta velikánská. Je to vůbec možný?” vylézalo z ní zděšeně a tak mi to začalo docházet.
Asi už vylepili billboardy s tou nahatou fotkou a každý mě teď pozná. Bude to pěkný průšvih.
„A co tam bylo?” testovala jsem ještě opatrně, ale Monika už to taky prokoukla.
„Neslušná Zuzanka v cudné póze, každého naláká, oblaží muže,” zanotovala si odporným způsobem své chabé představy o reklamní kampani, zatleskala si k tomu a Helena se nadšením rozzářila.
„No vidíte, jakou mám paměť. Mátla mě jen ta velikost, je to ohromné a impozantní,” dělila se s námi o dojmy, ale bylo ticho a tak se taky odmlčela.
Nikdo se už nehodlal na nic ptát. Andrea se nebezpečně nafoukla, svěsila hlavu a Monika se na mě pokusila povzbudivě zamrkat. Zvedla jsem radši tašky a vydaly jsme se dál.
„Musíš být asi šťastná,” přitočila se ke mně Helena jen tak potichu, když jsme urazily mlčky pěkný kus cesty.
Vyrušila mě z myšlenek, které probíraly stejné téma. Akorát neustále směřovaly k opačnému závěru.
„Jo, jsem docela spokojená,” snažila jsem se ledabyle zalhat, ale cítila jsem, že je mi spousty věcí líto, že nevím, co se mnou bude, že bych chtěla být šťastná a že se mi tlačí slzy do očí.
Obětovala jsem honem rukáv mikiny, vyrazila trochu rychleji, ale stejně si toho asi všimla a poznala, že to nejsou slzy radosti.
Byly jsme už ale u cíle, v travnatém sedle kopce, jen kousek od lesa, který tu začínal a stoupal někam daleko vzhůru. Bylo to krásné místo, s nádherným rozhledem. Ne na městečko pod námi, to se skoro celé schovalo za pár velkých stromů, ale do dáli, na kopce a louky, ke kterým se pomalu sklánělo slunce. Napadlo mně, že ohně se asi odpradávna dělávaly na pěkných místech, na těch nejkrásnějších. A zrovna tak kostely. Je v tom něco společného, rituálního a magického. Líbilo se mi tu.
Položila jsem tašky vedle pobořeného ohniště a vyběhla k lesu na chrastí. Potřebovala jsem být sama.
Opřela jsem se o první strom a zadívala se dolů. Monika vybírala z popela odpadky, určitě se při tom rozčilovala a bylo vidět, jak se kaboní. Holky kulily a rovnaly bytelné špalky, aby se na nich dalo sedět a pustily se taky do uklízení. Přemýšlela jsem, proč cítím smutek, když by to měla být radost, proč mám slzy v očích, když bych měla být na sebe pyšná a jestli mě dokáže mít maminka ještě někdy ráda.
Vybavilo se mi všechno. Divoké noci, Pavel, Jana, šílené zážitky s Monikou a taky trochu Aleš. Směsi strachu a požitků, studu a vzrušení, děsné úsilí a tréma, radost z úspěchů a smutek. Milování. Život se rozjel na plné obrátky a asi mu přestávám stačit.
Honem jsem se rozběhla po lese, nalámala suché smrkové větvičky na podpal a našla jsem pár klacků, které šly nohou zlámat. Hned se hodily dlouhé kalhoty a rukávy. Přivlekla jsem dolů celou náruč, postavily jsme malou pyramidu a Monika bděla nad pravidly. Zakázala papír a aspoň jen tak na okraj připomněla, že správný táborák se smí zapálit až po západu slunce. Zabodovala jsem hned první zápalkou a tak jsem se pyšně usadila vedle ní.
Každé sedátko Helena vylepšila jednou ze svých tašek a pátý, největší špalek posloužil jako stůl. Objevil se na něm lovecký salám, křupky, slané tyčinky, naše brambůrky a taky tři lahve vína. Litrovky.
„S tím bude menší problém,” zasnila se Monča do smutna. „Můžu leda tak trochu ochutnávat a bude to asi přesilovka, tři na tři.”
„Jo, to bych vypadla z jeviště,” zamumlala jsem si jen tak pro sebe, ale Andrea, na některá témata hodně háklivá mě zpražila varovným pohledem.
Monika už ale začala ladit kytaru a Helena se propižlala kapesním nožíkem pod plastový uzávěr první láhve. Znalecky okoštovala, pak ještě víc a poslala víno dál.
„Tak pořádně testuj, ať to stojí za to,” povzbudila Monču zbytečně moc a jímal mě strach, když jsem viděla, jak si to bere k srdci.
Dostala ale i pořádný kus salámu a tak se víno přestěhovalo ke mně. Nemělo výraznou chuť, bylo osvěžující, studené a hodilo se na žízeň. Zmizela ve mně pořádná dávka a přišla na řadu Andrea.
Natáhla jsem se radši pro své nástroje. Nebyly moje, ale Monika je vzala určitě kvůli mně. Zobcovou flétnu docela zvládám a tak přišla na řadu první.
„Dobrej nápad, odčiníme včerejšek,” zaradovala se s plnou pusou, když uslyšela pár nesmělých tónů a rychle dotáhla poslední strunu. „Dáme si Yesterday. Hraješ to od F, co?”
Nečekala na odpověď, která nemohla přijít, protože to všechno byla jen podivná náhoda a spustila to. Jen tak na zkoušku. Koukala po mně, kývala do taktu a měla jsem tam pár chyb. Pak ale začala zpívat a byl to skoro zázrak.
Znala jsem už její nahrávky, ale i teď jsem byla unesená. A kdybych nemusela foukat, dmula bych se pýchou, jak holky žasly. Nebyl to obyčejný, ale ani profesionálně vyumělkovaný hlas. Prostě naprosto suverénní, nádherně zabarvený a zvučný soprán, který musel každého okouzlit. Písnička byla docela těžká, s velkým rozsahem, ale zvládala jí bez problémů a lehce. V angličtině.
Dozpívala, začala hned další, pak zase a daly jsme si celou sérii táborákových hitů. Andrea s Helenou se přidaly hned při druhé písničce a já jsem vypomáhala jen ve chvílích, kdy jsem s flétnou nestačila, nebo neuměla.
Přibrzdily jsme, až když začal oheň skomírat. Docházely větve, polínka se musela šetřit a tak jsme s Helenou udělaly další výpravu do lesa. Zastavila se pod stromy taky a rozhlížela se. Bez řečí. Slunce se klonilo k západu, bylo to tu výš a i výhled na městečko byl lepší.
Vyrušil nás ale vytrvalý hluk, který se blížil, a na cestě pod statkem se objevily dvě motorky. Takové ty velké, silné, ale asi ne super. Kluky na nich nebylo skoro vidět. Hlavně toho prvního, který frajersky objel celé ohniště a ke kterému se Andrea hned hrnula. Trpělivě čekala, až se těžký stroj převalí na stojan, jezdec sundá helmu a rukavice, ale dočkala se jen přátelského plácnutí.
„Moc by chtěla mít kluka,” všimla si toho i Helena a skoro jsem se lekla, i když promluvila potichu, zamyšleně a jen tak pro sebe. „Pořád nemůže pochopit, že když jde s každým, nepůjde nikdo s ní.”
Nedokázala jsem na to nic říct, ale musela jsem o tom přemýšlet. Mé vlastní starosti proti tomu byly skoro malicherné, život příliš složitý a krutý. Kdyby Andrea měla svého kluka, nebyla by možná prostitutkou, ale teď je to úplně naopak a těžko na tom dokáže něco změnit, pokud se neodstěhuje někam daleko a nezačne nový život od začátku.
Zašilhala jsem opatrně na Helenu. Shlížela zadumaně na domky pod námi a poznala jsem, že má taky tesknou náladu.
„Máš pravdu, je tu nádherně,” vycítila asi můj pohled a řekla to zase potichu, pokorně, jakoby se omlouvala.
Napadlo mě, že někdy stačí vylézt na kopec, nebo jen pomyslný kopec a podívat se na to samé z jiného, lepšího úhlu.
„Bydlíš tady dole?” navázala jsem trochu povzbudivěji.
„Jo, támhle vlevo na katovně, ale není to odtud vidět,” chytla se už živě a skoro vděčně.
„Na katovně?” málem mi zaskočilo, ale jen se zasmála.
„No neboj, tohle město nikdy kata nemělo. Alespoň o tom nevím. Pokřtily to tak holky z klubu, občas přijdou na mejdan. Jinak tam nikdo nezabloudí, je to trochu stranou a tak je to docela příhodný název,” rozpovídala se už vesele.
„Tak to se mi líbí víc,” usmívala jsem se taky.
„No víš, domek je nic moc, je už starý, ale jednou ho opravím, že budou všichni koukat,” pokračovala nadšeně a s hrdostí. „Nemysli si, žádná trojdílná okna, garáž a střecha z umělé hmoty. Prostě to udělám takové, jaké to je, aby vyniklo, jak to bylo kdysi hezké.”
„Ty to opravíš? Proč zrovna ty? Jsi ještě...”
Nedořekla jsem to. Je to asi můj zlozvyk, vyskakovat bez rozmyslu, jako kukačka z hodin.
„Nejsem, bude mi už pětadvacet,” ušklíbla se. „Kdo by to měl podle tebe dělat? Bydlím tam už osm let a za chvíli by mi to stejně spadlo na hlavu.”
„Promiň, nechtěla jsem. Myslela jsem..., asi rodiče. Prostě mi to připadalo divný,” hledala jsem omluvu.
„No, z toho si nic nedělej. Rodiče prostě nemám,” pokrčila trochu odevzdaně rameny.
„Žiješ sama?”
„Táta zahynul v lese a vůbec se na něj nepamatuju, byla jsem moc malá. Snad na něj spadl při kácení strom. Narodil se ještě tam, na těch pasekách, kde už vesnice dávno nejsou. Pořád ho to tam prý ale táhlo a tak dělal v lese pro vojáky.
Mamce ho ani neukázali a tak říkala, že se možná stalo nějaké úplně jiné neštěstí. To víš, bylo to tu zavřený a přihodit se mohlo všelicos. S mámou jsme tu žily, než jsem dodělala školu. Pak mě vzali do továrny, šila jsem deky a tak se znovu vdala a odstěhovala se.”
Helena dovyprávěla svůj krátký příběh a musela jsem se kousat do rtu, abych zaplašila slzy. Nedokázala jsem nic říct a tak jsem se rozběhla zbaběle do lesa. Další smutný osud, který dojímal a vnucoval myšlenku, že můj život je vlastně šťastný.
Hledala jsem větve, snášela je na hromadu a Helena dělala to samé, o kus dál. Asi vycítila, že musím přijít na jiné myšlenky. Dolů jsme přivlekly dvě slušné hromádky a byl už nejvyšší čas. Honem jsme přiživily oheň a teprve pak přišli na řadu ostřílení jezdci.
Ten, kterému jsem včera díky příznivému počasí unikla, byl malý a drobný. Možná mu škodily i vlasy na ježka, podle poslední módy a co chybělo nahoře, měly asi dole vynahradit kalhoty. Plandavý rozkrok drahých značkových kapsáčů vláčel až u kolen, optické těžiště postavičky tak spadlo ještě níž a chůze po zemi musela být pekelným příkořím.
Představil se jako Štěpán a jeho blonďatý a normálnější kolega byl Roman. Monika u nich šíleně letěla a využívala toho ve svůj prospěch. Když na jedné motorce spatřila flašku s obyčejnou vodou, pustila se do kšeftování a stálo jí to jen zbytek vína. Asi svým šarmem mohutně pracovala, protože Štěpán přehlédl vzteklý pohled své kamarádky a nabízel se, že dojede do města i pro kolu.
Zasedli jsme zase kolem ohně, Helena odřezala další uzávěr a poslala láhev okolo. Kluci se nenamáhali přenášením špalků, dopadli do trávy mezi nás a na řadu přišly balady, spirituály. Myslela jsem, že vyletím z kůže. Byly to ty nejnádhernější a nejsmutnější. Rozuměla jsem i anglickým textům a tak bylo skoro utrpení, poslouchat nádherný, procítěný hlas a bojovat s dojetím a slzami, které se hrnuly do očí.
Měla jsem na sebe vztek. Pohnutých osudů a příběhů bylo dnes hodně a nedokázala jsem nad nimi mávnout rukou. A musela jsem přemýšlet i o sobě. Kdybych byla s Monikou sama, prosila bych jí, aby hrála a hrála a klidně bych se vybrečela. Asi by to pomohlo. Tady to ale nepřipadalo v úvahu a tak jsem se aspoň přejedla salámu, tyčinek a vydatně jsem to zapíjela pro změnu zase červeným vínem. Tušila jsem, že nedělám dobře.
Všichni fascinovaně poslouchali a bylo vidět, že něco takového tu každý den nemají. Naštěstí se repertoár začal zase měnit. Monika dostala holky do kolen příhodnou písní „Láska je úděl tvůj, Pán Bůh tě opatruj,” vrátila se pomalu k osvědčeným tábornickým a tak jsem začala opět žít. Přikládala jsem na oheň a chytala se s flétnou nebo harmonikou. Někdy jen k refrénu, ale nevadilo to. Víno ubývalo se sluníčkem i s naší energií. Bylo to znát. Unavená byla i Monika, zpomalilo se vybírání písniček a víc se tlachalo a blblo.
„Stejně jsou ženský hezký zvířata,” posteskl si Roman a prozíravě se včas odvalil z dosahu sličné kytaristky.
Prošlo mu to bez následků, ale odskákala jsem si to já. Helenu ten zvláštní postřeh probudil z letargie, zase si to nějak propojila, možná chtěla dát taky něco k dobru a klukům vyžvanila, že jsem ve skutečnosti hrozně známá modelka a že si mě můžou prohlédnout třikrát větší a svlečenou v poli před Hradcem.
Andrea se opět nepřemáhala, vrhla na mě naštvaný, útrpný pohled a kluky zajímalo, na které mezi jsem instalovaná a jestli to snad není jen nějaký kec. Možná se jim nezdála i ošoupaná mikina, kterou by lecjaká náročnější parádnice nevzala ani na houby.
Dostala mě z toho až Monika, když vymyslela záludnou hádanku. Dlouho jsme se pochechtávali, nikdo se neodvažoval nahlas říct, co je na nahatém klukovi nejhezčí a tak nám to nakonec s pohrdavým úšklebkem prozradila sama. Prý nahatá holka. Honem k tomu přidala zamilovanou písničku a tak nikdo nemohl nic namítat.
Vtípky a legrácky začaly převládat nad songy, pak už se vytrácel i vtip a zbyly neomalenosti. Slušně řečeno. Dozvěděla jsem se, že není rozdíl mezi manželem a děravou ponožkou, protože se dají snadno vyměnit, i co dělá milenka tři minuty po souloži, ale zvláštní radost jsem z toho neměla. Možná to sem ale patřilo.
Slunce mizelo za obzorem a načínali jsme poslední láhev. Asi to byla nějaká dražší značka, protože Helena našla pod staniolovým obalem korkovou zátku. Byla to zrada. Zírala na to ukřivděně, pak vztekle a taky to chvíli vypadalo, že to udělá podobně, jako včera s žárovkou.
Zasáhl ale Roman. Vypravil se ke své motorce, pomohl si děsně umaštěným šroubovákem a vydrolil korek ven a taky trochu dovnitř. Mohlo se pít. Víno bylo opravdu jiné, se silnou, hořkou chutí.
Přiložila jsem do ohně další hromádku nalámaných větví, poslední dvě polínka a zadívala jsem se tázavě na Moniku. Vypadalo to, že jí už muzika přestala bavit. Objímala se s flaškou, zadumaně zírala do plamenů a bosé nohy natáhla až na Štěpána. Pak se ale probrala a sáhla po kytaře znovu. Doufala jsem, že to nebude nic náročného. Brnkala si pro sebe, nějakou odrhovačku, pak další, povědomou, ke které Andrea dokázala něco melodického a nesrozumitelného broukat.
Bylo mi příjemně, ospale a lenivě. Vychutnávali jsme klid, dokonalou pohodu a zamyšleně jsme zírali do tancujících plamenů. Najednou ale nasadila jiný rytmus, který mě probudil, a ještě do mě šťouchla loktem. Sáhla jsem po harmonice, nebylo složité a tak jsem se rychle chytla a rozjely jsme celou sloku.
Jede, jede mašinka,
Kouří se jí z komínka.
Jede, jede do dáli,
Veze samý ožralý.
Byla to další odrhovačka. Taková skoro milá a docela se sem teď hodila. Uměli jí všichni, pochechtávali se a přidali se. Houkala jsem na harmoniku jako mašinka, aby to bylo působivé, zopakovali jsme si to dvakrát, ale když to začínalo být skvělé a dokonalé, vytáhla Monika něco dalšího.
„Děti, znáte incest?” rozhlédla se spiklenecky.
„Asi si myslíš, že jsem blbá, když jsem z vesnice,” dotklo se to Andrey zase osobně a sebevědomě se našpulila. „Náhodou, dobře vím, co to je.”
Zarazila se dřív, než vypukly ovace, ale smích by v klidu utichl, kdyby to nezačala potěšená Monika rozpatlávat.
„Hmm, na vesnici je to asi jasný. Dlouhý večery, dlouhá zima, všude daleko,” napínala lehkovážně tenké nitky cechovního spojenectví, ale holky se naštěstí neurážely.
Měla jejich respekt a obdiv, víno je ukolébalo a kluci se pobaveně pochechtávali. Konečně asi měli pořádnou zábavu.
„Incest je taky písnička, má stejný nápěv,” upřesnila to nakonec a znovu bouchla do strun.
Dala jsem honem harmoniku k puse, ale na poslední chvíli se zarazila a zaváhala.
„Ty jsi Helena. To je blbý, co?” zadívala se nerozhodně na naší hubenou kamarádku.
„Proč myslíš?” probudilo to v podstatě souhlas a jen trochu zvědavosti u malátné krásky, spokojeně stočené do klubíčka.
„To teprve uvidíš, ale radši tě trochu změním,” postrašila jí Monika.
Tváře se jí rychle rozjasnily, zakývala hlavou do rytmu, zkontrolovala, že jí sleduji a položila se do strun.
Mrdá, mrdá Alenka,
Třepá se jí prdelka.
Mrdá, mrdá důkladně,
Ukájí se pohlavně.
Z harmoniky se ozvalo zakvílení, protože jsem se začala chechtat. Nebyla jsem na to připravená a vůbec nebylo jasné, kde to nešťastná Monča vyhrabala. Nedala se ale odradit, procítěně to zazpívala nádherným hláskem ještě jednou, ale nic to nebylo proti tomu, co nás čekalo v dalších třech slokách. Alenka se v nich věnovala bratříčkovi, tatínkovi i mamince.
„Fuj, to je nemravný,” ulevila si Andrea, kterou to vzalo snad nejvíc, a dostala škytavku, jak se marně bránila záchvatu smíchu, o který vůbec nestála.
Asi jsem měla stejný pocit. Mrazilo to v zádech hnusotou, ale musela jsem se při tom pobaveně cukat.
„Děsný,” ohodnotila to stručně dokonale probuzená Helena a odplivla si do skomírajícího ohně, až to zajiskřilo.
„To se dělá? Flusat do táboráku? Je to slavnostní...”
Až teď asi Monice došlo, co nám nadrobila. Zmateně se rozhlédla a zesmutněla. Vždycky všechno přežene. Konečně zvítězila v přetlačování, podařilo se jí dokonale znechutit otrlé prostitutky, ale taky vygumovala romantickou pohodu celého večera.
Jen kluci měli náladu úplně jinou, bujarou a váleli se smíchy po zemi. Roman si svědomitě opakoval slova a tak mi s hrůzou došlo, že odporný song asi přežije a bude se tu zpívat ve všech hospodách.
Štěpán dokonce navrhoval německou verzi pro bordel, ale otrávená Andrea brblala, že jejich tanečky na stole jsou aspoň estetický, že by si radši sedla do salátu, než takový hnus a začala kvapně balit.
Zvedla jsem se taky a byla jsem už poslední. Helena sesbírala své tašky, zalila oheň zbytkem vína a se zarputilým výrazem zapíchla prázdnou flašku do kouřícího popela.
S kluky jsme se rychle rozloučily a v roztahaném hloučku jsme se loudaly k městečku. Bylo mi jasné, že se postarají o dohašení posvátného ohně svým osvědčeným, ohavným způsobem a asi nás ještě dohoní. I já jsem zaběhla u statku za špalír dříví udělat loužičku. Aspoň tu hospodáři vyroste pěkná tráva, když už přišel o tolik polen.
Hluk motorek nás dostihl v největším kopci a kluci předvedli na vymleté cestě ďábelskou jízdu. Samozřejmě přibrzdili.
„Pane jo, asi si namele. Měla by mít přilbu a něco na sobě,” vykulila jsem oči, když Andrea bravurně naskočila za svého Štěpána, zakukleného v koženém brnění a mizela z dohledu.
„No to víš, tady se to tak nebere. Každý je rád, že je rád,” ušklíbla se Helena už docela smířlivě a po dlouhém mlčení možná i vděčně. „Asi si v Praze vyděláte víc a můžete frajeřit.”
„Tady je to špatný?” neudržela se Monika s vtíravým ekonomickým průzkumem.
„Co bys chtěla slyšet?” durdila se nad tím štíhlá kráska a bylo znát, jak se snaží překousnout ošklivé zážitky z nedávné minulosti. „Dřív to bylo lepší. Holky si vydělaly u silnice i sto dvacet litrů, ale dnes by tam stál akorát pitomec. Rakušany to asi přestalo bavit a lidi nemají peníze. I v klubu si teď vyděláš sotva šedesát, ale furt je to víc, než ve fabrice za rok.”
Nikdo to nechtěl rozmazávat, šly jsme mlčky dál, ale u prvních domků Heleně zahrál telefon.
„No jo, fajn. Za pár minutek..., Vyhráli?..., Andrejku tu mám taky, nemusíš jí volat..., Snad se dnes nakreslila něčím nerozpustným, deštník s sebou nemá..., Tak čau,” proběhlo to rychle a hladce, ale když se Monika začala starostlivě rozhlížet po jasné obloze, naše profesionálka se škodolibě ušklíbla.
„Zavedli jsme žhavou a mokrou novinku, ale neboj, tebe asi nikdo nepočůrá.”
Zkontrolovala si, že obě chápeme, krčíme opovržlivě nosy a že se jí odveta dokonale zdařila. Monika obracela oči v sloup, zhnuseně se otřásala a určitě si v duchu slibovala, že oplzlé písničky už na veřejnosti zpívat nebude.
Naštěstí jsme dorazily do ulic a na první lavičce parkovali naši motorkáři. Helena se loučila hlavně se mnou, nějak teskně a zvala nás, abychom to tu zase někdy zapíchly, až pojedeme okolo.
„Jasně, je tu hezky. A na katovnu se asi doptáme,” kývla jsem. „Třeba už budeš mít chaloupku jako novou.”
„To víš, moc kámošů tu není, a jestli si mě Fritz neodveze, budu tady blbnout,” ušklíbla se.
„Fakt? Je to vážný?” vylítla jsem a docela bych jí to až na to děsný jméno přála. „Požádal tě o ruku?”
„O ruku asi ne,” usmála se. „A stejně bych mu nerozuměla. Učím se německy, ale moc to nejde. Občas za mnou přijede a je to spíš takový platonický.”
Přinutila jsem se mlčet, abych něco nezkazila, přidala jsem jen chápající povzdech, ale zvědavá Andrea zazírala jako bacil do lékárny.
„Cože? Platonický? Chceš snad říct, že za to nechceš prachy?” netajila se zděšením.
„Uff,” zatrpěla prudce Monika a málem se stočila do klubíčka. „Ta holka je úplně sterilní.”
Ulevila si jen tak pro sebe, ale asi to neodhadla.
„Kdo je u tebe senilní? Chceš taky nakládačku? Mohla bys o ten svůj líbezný ksicht přijít,” napružila se okamžitě potrefená amazonka a snad to myslela vážně.
„Asi ses přeslechla. Neříkala jsem, že jsi senilní. To bys tam přece musela mít seno, nemyslíš?” konejšila jí Monča odvážně, ťukala si na čelo a spokojeně pozorovala zmatek v blonďaté hlavě. „A kde by se tam asi tak vzalo?”
„Vysvětlím ti to až někdy v klidu, jeď už napřed,” vložila se do toho mateřským tónem Helena a pobaveně v ní hrálo. „A prej by ses měla líp chránit, aby sis nenabila hubu.”
Koukaly jsme, jak neochotně nalézá za svého Štěpána, hudrá něco o praštěných Pražandách, ale když už se rozjížděli, vítězoslavně se ohlédla.
„Náhodou jste zase vedle. Mám nejlepší ochranu, hormonální.”