Sobotní ráno bylo krásné a měla jsem své tajné plány. Ještě před snídaní jsem jen tak v legínách a tričku vyběhla do ospalých ulic. K Ireně se muselo oklikou, okolo dvou zahrad dolů a úzkou, zakroucenou uličkou zase zpátky. Lehce jsem to našla.
Skrz důkladný plot nebylo vidět, ale kovanými vraty jsem nahlédla dovnitř. Byl to dům, který jsem znala z druhé strany. A v zahradě se sestříhanými trávníky a kvetoucími keři stály pod skupinkou buků dvě auta. Jedno krásné, se zlatou metalízou a druhé malé, červené.
Na zvonku byl nápis „PRIVAT”, ale jméno nebylo vůbec důležité. Horší bylo, že jsem se dívala do kamery videotelefonu. Rychle jsem uskočila a bylo jasné, že tudy to nepůjde. Nemůžu se dohadovat od brány. Musím je trochu překvapit, snad bude někde na druhé straně v ohradě díra.
Domů jsem se už vrátila pomalu a uvařila jsem si královskou snídani. Dala jsem si záležet, abych se pohostila. K míchaným vajíčkům jsem osmažila osminky rajčat a kousky párku, do kávy jsem přidala smetanu a opekla jsem si k tomu toustový chléb, který se dal ještě báječně vylepšit tvarohem. A uložila jsem se k tomu do křesla, k malému stolku. Prostě se ve mně probudila dobrá nálada.
Zjistila jsem, že se těším na maturitu. Ne snad úplně na to trápení u zkoušky, ale na to, že už to konečně vypukne. Budu to mít za sebou a budu volná. Konečně budu žít jinak, bezstarostně.
Sluníčko se snažilo vynahradit, co bylo za celý týden dlužné a tak jsem se zase stěhovala s učením na balkón. A jen tak pro pořádek jsem se šla před polednem podívat do pokoje z okna. Všechny tři seděly na terase u snídaně. Samozřejmě, za týden tam možná budu s nimi.
Naše zahrada sousedí s velkým, opuštěným sadem. Asi komusi patří, ale jen na podzim, při sklizni se tam někdo objeví. Rezaté pletivo, ověnčené ostnatým drátem se přelézt nedá, ale když vylezu na starou hrušku, tak tam skočím. Nazpět to už ale nepůjde a na další plot u nového domu není vidět. Bude to děsné dobrodružství a nepředstavitelná šílenost.
Dovádění u bazénu mě rozčilovalo a bojovala jsem s touhou na všechno se vykašlat a vyrazit taky někam k vodě. Vydržela jsem to ale jen se sprchou v koupelně a v neděli taky.
V pondělí ráno jsem musela do školy na zahájení maturit a maminka pečlivě zkontrolovala mé slavnostní oblečení. Černá, čerstvě vyžehlená sukně až ke kolenům, béžová halenka a tmavá, zdobená vestička bez rukávů, která mě zbytečně zdůrazňuje, a nemám ji moc ráda. A navíc punčocháče a černé boty. Čeká mě to i ve čtvrtek, pak už bude pokoj.
Vrátila jsem se až odpoledne, protože jsme ještě na chodbě čekali, až to budou mít první chudáci za sebou. Zářili nakonec štěstím a dojmy nebyly zas tak zlé. A další dny už to bylo jen čekání a nervy. Učila jsem se jenom tak trochu, pro klid a každý večer jsme s holkama žhavily telefon. Zatím vyletěli jen tři.
Úterní volejbal se nevyvedl, jako naschvál přišla bouřka a musely jsme do tělocvičny. Večer ale konečně zavolal Pavel a omlouval se, že musel minule odjet domů. Rodiče mají na Vysočině statek a na všechno už zdaleka nestačí. Celý víkend pomáhal na poli.
Chtěla jsem si postěžovat na jeho kámoše, vyjasnit si spoustu věcí, ale naši seděli hned vedle u večeře a stejně se takové složité věci nedají telefonem vyřešit. Schůzka mohla být až příští týden a tak jsme si jen povídali o škole, zkouškách a maturitě. Bude mi držet všechny palce.
Ve čtvrtek ráno mě přišla vzbudit maminka. Dokonce vypnula budíka a nechala mne spát o chvilku déle. Měla jsem asi teplotu a nemohla jsem to rozhýbat. I nad snídaní jsem seděla polomrtvá strachy a bojovala s každým soustem. Do školy jsem dojela v nějakém deliriu, ale když to všechno začalo, bylo to už fajn. V jednu hodinu jsem byla zpátky. Tři jedničky a dvojka z češtiny. To jsem ani nečekala.
Táta přišel z práce dřív a čekala náramná oslava. Chudák mamka asi dělala chlebíčky a pomazánky celé dopoledne, protože jsem ty dobroty v obýváku nemohla ani spočítat. Mé oblíbené křeslo bylo pokryté dárečky a ve váze se skvěla překrásná kytice orchidejí.
Vytryskly mi slzy štěstí, když jsme se s maminkou objaly, ale potom už vylétla zátka šampaňského. Seděli jsme celé odpoledne a občas jsem vybalila nějaké překvapení. Bylo jich moře a první byly krásné, malé hodinky.
„Takové pro dámy. Do společnosti, ke šperkům a ne na slézání skal,” žertovala mamka.
A od ní jsem dostala nádherné šaty. Vůbec jsem nemohla uvěřit, že je šila sama. Byly odvážné, hodně nekonvenční a to nebyl její styl. Vždycky dávala přednost střídmé klasice.
„Inspirovala se tvými pokusy, ukázat pokud možno všechno najednou,” smál se táta, když jsem se do nich hned převlékla.
Neměly symetrický střih, ani stejnou délku. Několik druhů látek, několik modrých a fialových odstínů, dostatečně krátké, vzdušné a malinko taky průsvitné. Bezva se budou hodit na odvázané letní party. A už jsem se v nich viděla na maturitním večírku.
Od táty jsem dostala i kolekci malovátek a stínů, ale přiznal se, že to vybrala maminka. Byly tu i náušnice, blahopřání od bráchy ze Švýcarska a stofranková bankovka. Když se blížil soumrak, navlékla jsem se do domácího trička a šortek a šli jsme zalévat. Pěkně jsem se už motala a čekal ještě celý večer.
A když v jednu chvíli vytanula má i budoucnost, taťka se zamyslel.
„Ještě ji nějaký čas uživíme, tak ať má poslední prázdniny,” rozřešil to velkoryse a vysloužil si vděčnou pusu.
Dokonce jsem vážně zaváhala, jestli tu svou zkoušku odvahy nevzdám.
Ráno jsem zaspala do devíti, ale vůbec to nevadilo. V klídku jsem cvičila a pak jsem si napustila plnou vanu teplé vody. Slastně jsem se provalovala a nakonec jsem pohodu vylepšila i zkrášlováním tělíčka. Olejíček, kleštičky na nehty a bylo to taky nějakým zvláštním způsobem příjemné a přinášelo to radost.
O mé nejcudnější příslušenství se nejlépe pečuje, když moc cudné není. Depilační krém se dostane až na kraj, pokud je škeblička trochu naběhlá a taky to není vůbec špatné, trochu si s ní pohrát. Chloupky už jsou vidět a musí pryč. Sedla jsem si na vanu a nohu zvedla až do umyvadla. Je to vyzkoušený rituál. Několik porcí žravé mastičky taky do podpaží a musí se to nechat zaschnout.
Bylo dost času na snění a divoké představy, když jsem ležela na zádech před vanou, s rukama pod hlavou a roztaženýma nohama, ale rychle mě ale probudily kroky na schodech. Honem jsem na maminku zavolala, že už přijdu za chvíli dolů. Měla by šok, kdyby mě tu našla takhle rozcapenou. Naštěstí šla jen zalévat pelargónie na balkón.
Den ubíhal rychle, maminka měla dobrou náladu, ale ta má se začala odpoledne zase kabonit. Stejně tak jako počasí, chystalo se nějaké nehezké překvapení, i když předpověď byla celkem dobrá. Když přijel táta z práce, lámal mě, abych jela s nimi taky na chatu, a začala jsem znovu váhat. Tentokrát v tom byl hlavně strach.
„Dva dni si odpočineš v přírodě, kolik týdnů jsi už nebyla pořádně venku,” naléhal několikrát, ale jen když nebyla maminka v dohledu.
Pro ni byl můj sobotní maturitní večírek důležitý a nedovedla si představit, že bych se ho mohla vzdát. Pomáhala jsem jim chystat věci, odjeli dost pozdě, ale aspoň jsem neměla čas na složité rozmýšlení.
Stačilo i to, co vzít na sebe. Odvážné string kalhotky, když je nosím i jindy. A dneska chci blbnout a dovádět. Vlastně jsem asi chtěla, teď už se jen třepu rozčílením a obavami. K tomu bílou podprsenku. Moc jich naštěstí nemám a tak zvítězila lehká, sportovní. Stejně musím jít v něčem obyčejném. Polezu přes plot a v eleganci a v parádě stejně nikomu konkurovat nemohu. Připravila jsem si krátkou sukni a modré tričko s příhodným nápisem GAME, napadlo mě, že v tmavém oblečení nebudu tak nápadná, ale pak taky to, že je to vlastně jedno.
V koupelně jsem koukla do zrcadla a taky do nové kazety s malovátkama. Make-up nebude třeba, snad jen linky na očích, řasy a přejet obočí. Není to zrovna moje hobby a jsem navíc nervózní. Strčila jsem do pusy kus čokolády, vyčistila si zuby a váhala jsem i nad kabelkou. Kapesník se vejde za okraj kalhotek, klíč do podprsenky a snad to tu chvíli vydržím. Než jsem poklidila dům, začalo se šeřit. Obloha se zatáhla a soumrak se snášel nějak dřív.
Pod starou hrušku jsem hodila bedýnku, ale i tak jsem měla co dělat, abych se vytáhla do první rozsochy a nezmazala se víc, než bylo nutné. Dolezla jsem nad plot a chtělo to nějaké vhodné místo. Jestli uklouznu, vletím rovnou do ostnatého drátu. Když jsem to vymýšlela, bylo to mnohem jednodušší. Teď nezbylo než přitáhnout sukni do klína a pořádně se odrazit.
Vyšlo to. Nohy v páskových střevíčkách dostaly pěkně zabrat, koleny jsem se zapíchla do trávy, ale byla jsem na druhé straně. Nazpět to tak snadno nepůjde.
Po dlouhé době jsem zase na dobrodružné výpravě. V poslední době je jich čím dál tím míň, ale tahle to určitě vynahradí, jestli to ovšem nebude další blamáž. Na některé zážitky se dost špatně vzpomíná. Kdysi jsem vylezla o prázdninách se dvěma kluky na nádhernou skálu. Lákala nás dlouho a nakonec jsme ji pokořili. Lezli jsme bez lana, jen s odvahou a nadšením a připadali jsme si stateční a dokonalí, když nás obklopil úplně jiný, báječný svět a všechno nám leželo u nohou.
Na to šílené zděšení, když se ukázalo, že se bez pomoci nedostaneme dolů, se nedá zapomenout. Povytáhla jsem klíčky a s obavami jsem se rozběhla dál.
Fakt to byl průšvih. Chatrné pletivo na druhé straně strhli a nový dům měl i nové oplocení. Moderní a dokonalé. Obdélníky ze svislých tyčí mohly být nepřekonatelnou překážkou. Když jsem natáhla ruce, nedosáhla jsem nahoru.
Šla jsem si hledat něco pod nohy, ale byl tu nebývalý pořádek. Žádná hromada harampádí, přepravka na ovoce, prostě nic. A stačil by kus pořádného prkna, možná silnější větev. Obešla jsem bezradně zahradní domek a připadala jsem si jako myš v pasti. Asi tu budu v dešti spát a zítra se dočkám pořádné ostudy, jestli se mi podaří přivolat pomoc. Tenkrát z té báječné skály nás zachraňovali hasiči a smála se nám celá vesnice.
Když jsem pořádně vyskočila, zachytila jsem se na horní trubce. Děsně jsem sice celým tělem nabourala, ale táhla jsem se hned nahoru. Šlo to akorát po bradu, pak už mě síly opustily a musela jsem seskočit. Nejsem holt kluk. Málem jsem přistála do rezatých ostnů starého pletiva, které tu hnilo v trávě, ale vztek mě někdy dokáže nakopnout. Musím tam vylézt napoprvé, jinak se vyčerpám, zeslábnu a můžu to rovnou zabalit. Bolest, špína a nějaké malichernosti musí stranou. Nejsem žádná padavka.
Zula jsem si sandály, prostrčila je na druhou stranu, protřepala paže a znovu jsem se vyšvihla vzhůru. Zase jsem se přitáhla jen trochu a musely pomoct nohy. Zaklínila jsem chodidla a mačkala tyče mezi lýtky. Šíleně to bolelo, ale lezla jsem. Rychle jsem vyzkoušela i další možnosti, jak se zapřít, nadlehčit a konečně jsem zahákla lokty. To nejhorší bylo za mnou. Ještě jsem kňučela utrpením a námahou, když jsem se sunula po tvrdé trubce, hledala protiváhu k těžkému zadku, ale měla jsem vyhráno. Přehodila jsem koleno, zakolísala, ale držela jsem se jako rosnička na větvi.
A dolů už to bylo snadné. Spustit opatrně nohy, vzpírat se, abych mohla nahmatat chodidly tyče a pak se najednou odrazit dozadu. Seděla jsem otřesená ve studené trávě, ale pak jsem rychle zalezla do bot a s tlukoucím srdcem vyrazila na průzkum.
Stačilo obejít pár zakrslých borovic a byla jsem u bazénu. Temně azurová voda neklidně šplouchala, oblouky průhledné střechy byly nahrnuté na opačné straně, u vysokých tují a na sestříhaném trávníku svítilo několik opalovacích lehátek a stůl se slunečníkem.
Vypadalo to, že sem může kdykoliv někdo přijít. Na židli se povalovala osuška a pojízdný servírovací stolek nesl pořádný náklad lahví, skleniček a misek. Na terasu to bylo jen pár schůdků, ale dveře byly zavřené a záclony zatažené. Naštěstí.
Omámeně jsem na to zírala. Přesně tady se to tenkrát stalo. Blondýnka stála ve dveřích a pila víno… Úplně mě ta blízkost vyděsila.
Napadlo mě, že tu možná mají taky nějaké čidlo nebo kameru, s obavami jsem pokukovala i po štěrbině mezi závěsy, ale pak mi došlo, že je to úplně jedno. Jsem u cíle a vlastně v pasti. Jestli mě tu sousedka nachytá, nebo zaklepu na dveře, není až tak velký rozdíl. Horší bude, co bude pak. Co řeknu, jak to objasním. Vůbec jsem netušila, jak se dá taková opovážlivost a drzost ospravedlnit.
Opláchla jsem si trochu ruce, obešla dům a zachvěla jsem se rozčílením. Na písčitém plácku pod rozložitými buky stálo to pěkné, zlaté auto. Nebylo teď v šeru zlaté, ale důležité bylo, že tu bylo. A určitě dorazí i druhá návštěva. Usadila jsem se do vlhké trávy, za velký, krásně kvetoucí keř a rozhodla jsem se na ní počkat. Pak se snad odhodlám.
Přivírala jsem oči a přemýšlela, jak to vlastně všechno začalo. Jen občas mě vyrušilo auto, projíždějící ulicí, ale pak se do toho pustil i puštík, který se usadil někde v hustých větvích stříbrného smrku a děsil mě svým úpěnlivým houkáním. Možná i varoval.
Ulicí se blížilo další auto, ale tentokrát se na sloupku u brány rozblikalo žluté světlo a mříž se dala do pohybu. Světla ostře pronikla tmou, pročísla i mou azalku a napadlo mě, že otevřená vrata jsou teď poslední nadějí.
Promarnila jsem ji, zmizela s kovovým klapnutím dřív, než vůz zastavil na improvizovaném parkovišti. Silné reflektory vystřídala matná stropní lampička a vykreslila siluetu štíhlé ženy s dlouhými, černými vlasy. Rozechvěně jsem sledovala, jak vystupuje, jak se blíží a vůbec jsem si nevšimla, že se potichounku otevřely i dveře za mnou. Temná postava v nich rychle zmizela a zaslechla jsem jen pár tlumených slůvek na uvítanou.
Zase se rozlilo ticho a tma. Honem jsem si vymyslela, že bych měla ještě pár minutek počkat, ale oddalování dramatu bylo kruté. A navíc se znovu začala ozývat ta sova.
Vstala jsem se země, kapesníkem otřela mokrá kolena a automaticky jsem otřepla sukni i triko. A taky jsem vysvobodila klíče. Sbírala jsem odvahu, bylo skoro jasné, že tady už žádný zvonek nebude a musím klepat, nebo…
Všechno se spustilo naráz a vyděsila jsem se. Jasné, halogenové světlo a zevnitř se sem nesl vtíravý zvuk alarmu. Nadráždila jsem nějaké skryté čidlo. Rozsvítilo se i uvnitř, zaslechla jsem šramot a tak jsem si zase uvědomila, že netuším, co budu vysvětlovat a že to bude šílený, nepředstavitelný trapas.
Zvedla jsem hlavu, snažila jsem se najít trochu sebevědomí, ale i to úplně selhávalo. Budu ráda, když dokážu promluvit.
Dveře se otevřely a zjevila se v nich sousedka, samozřejmě v elegantních večerních šatech. A koukala pochopitelně dost udiveně.
„Dobrý večer, jsem Zuzana, támhle odnaproti a…” pokusila jsem se o zdvořilý tón, ale hlas se třásl trémou a taky jsem nevěděla jak dál. „Můžu dovnitř? Musím s vámi mluvit,” vzpamatovávala jsem se pracně z těžkého rozčílení.
„Je to důležitý? Mám návštěvu. Jak jsi se sem vlastně dostala?” pustil se do mě nerozhodně, ale taky podezíravě docela příjemný hlas.
Vycítila jsem i obavy smíchané se zvědavosti a malinko mi to pomohlo.
„Je to důležitý,” kývla jsem a proklouzla do předsíně, hned jak to trošku naznačila rukou.
Začala jsem si rovnou sundávat sandály a tak pochopila, že by mě měla pozvat ještě dál. Bylo ale znát, že váhá.
„Je to právě kvůli té návštěvě,” dodala jsem a zadívala se na ní.
Mohlo jí být něco přes třicet, ale měla svěží a hezký obličej, lemovaný vlnitými, hnědými vlasy. A snažila se zakrýt zmatek a rozrušení.
„Něco se stalo?” pokoušela se vyzvídat, ale když jsem jen zavrtěla hlavou, vzdala to.
Skoro si povzdychla a otočila se zády. Šly jsme krátkou chodbičkou, odněkud jsem zaslechla ženské hlasy a zavedla mě do proskleného salónku. Připomínal zimní zahradu a mohl sloužit i jako malá jídelna. Byl tu i kulatý stůl a několik židlí.
„S tvou maminkou se už dobře znám, tebe jsem jen párkrát zahlédla a prý letos maturuješ,” podala mi ruku a pokusila se o úsměv. „Jestli chceš, můžeme si tykat, jsem Irena.”
Vděčně jsem kývla a usadily jsme se proti sobě.
„Tak co tě přivádí?” zeptala se a nedokázala zastřít obavy a zvědavost.
Dívaly jsme se na sebe a začaly se mi třást nohy, jako když propadám u tabule. Nevěděla jsem jak to říct, ale taky mi bylo jasné, že to musím vysypat hned, nebo se rozklepu úplně.
„Vím co tady děláte. Viděla jsem to už několikrát…”
Okamžitě ztuhla a zamračila se. Dlouho mě pozorovala a cítila jsem, jak se červenám.
„Takže mě špehuješ,” povzdychla si nakonec smutně a zadívala se do země. „Jak dlouho?”
Kroutila jsem jen hlavou a nedokázala jsem nic říct.
„Dobře, co s tím chceš dělat?” ušklíbla se hořce a vůbec nezvedla oči.
Ani mně se to nepodařilo, hrozně jsem se styděla.
„Chtěla… myslela jsem, že by to nějak šlo. Líbilo by se mi to asi taky,” vylétlo ze mě najednou a tíha se trochu rozplynula.
Potřebovala jsem toho vysvětlit mnohem víc, chyběla mi slova, ale když jsem konečně vzhlédla, prohlížela si mě zvědavě a skoro pobaveně.
„Bereš to dost divně. Jak můžeš vědět, o co tu jde? Co jsi vůbec viděla? A jak ses sem dostala?” zasypala mě otázkami, které byly výčitkami, rozhořčením a nedalo se na ně odpovědět.
„Neumím si pomoct. Chtěla bych zkusit něco hezkého, vzrušujícího a… erotického. Když to vidím, rozčiluje mě to a musím na to myslet,” vydechla jsem zoufale.
„Takže se tu chceš uklidnit,” zdálo se, že se trochu ironicky usmála, ale možná to byl jen nepodařený úšklebek.
Dokázala jsem jen odvážně přikývnout a rozčíleně jsem si ji prohlížela. Asi mohla být svůdná. Tmavé, dlouhé šaty žádné křivky nezdůrazňovaly, ale taky nedokázaly zamaskovat mohutné poprsí a kulaté boky. A opálené nohy v dlouhém rozparku byly statné a hezké. Nic mi to ale neříkalo. Zblízka vypadala jako každá jiná ženská. Nedráždila, nevzrušovala.
A vůbec jsem nevěděla, proč tu jsem. Podlehla jsem smyslným představám, erotické podívané a asi nějakému mému podivnému exhibicionismu. Spřádala jsem divoké fantazie a vůbec mi nedošlo, že se tu setkám s normálními lidmi. Bude bezva, když mě odtud rychle vyrazí. Budu mít pokoj.
Viděla jsem, že si mě taky prozkoumává, ale ještě víc jsem znejistěla, když mi položila ruku na koleno.
„Asi to máš ráda. A jsi mladá a zvědavá, fakt pěkná holka, asi trochu na holky,” zdálo se, že jen nahlas přemýšlí. „Asi něco chápu, ale ne tu zvrhlost. A taky to nezáleží jen na mně.”
Její dlaň pálila a vůbec se neostýchala zajet až pod sukni. Věděla jsem, že mě zkouší, ale nějak to nevadilo. Takových dráždivých dotyků je málo, a kdyby to byl Pavel, rozpoutaly by se běsy a touhy. Teď jsem se jen divně a rozčíleně bála, ale zvláštní, pikantní příchuť zakázaného ovoce se vecpala do nervózních pocitů a probudila i závan něčeho příjemného. Asi bych jí ukázala, že si takhle dokážu hrát, ale ruka zase rychle zmizela.
„Počkej tady, zkusím se za tebe přimluvit,” pokusila se o nejistý úsměv a vstala.
Zůstala jsem sama a rychle umlkla i veselá debata někde vedle. S napětím jsem naslouchala a bylo mi všelijak. Cíl mého podivného snažení se rozpadl. Byl to omyl, fata morgana, spletla jsem se. Doufala jsem, že ten trapas brzo skončí.
Vrátila se ale už po chvilce, s úplně pravým, dokonce snad i povzbudivým úsměvem.
„Tak se nám tam pojď ukázat, holky jsou na tebe děsně zvědavý.”