U moře jsem byla jen dvakrát, s našima, na Istrii. Ani pořádně nevím, jak vypadá jachta, nebo dokonce clipper, jak to pak Robert upřesnil, ale těžko se dalo takové nabídce odolat. Prostopášné prázdniny pro tři, pár bezstarostných týdnů. Dostatek všeho, čirý luxus.
Muselo by se to ovšem draze koupit a můj život by se asi hodně změnil. Možná další problémy doma, spousta odmítnutých akcí, které se týkaly i Moniky a hlavně Aleš, kterého bych prodávala děsně nerada. Byl vlastně jediný, kdo by mě ještě mohl ze zlatého bahna vytáhnout a asi by takovou zradu nepřežil.
Jana byla ze společné dovolené nadšená, u bohaté, skoro už odpolední snídaně na zahradě mě přemlouvala, začala i spřádat plány, ale musela uznat, že na takové rozhodnutí musím mít trochu času. Stejně teď poletí s Robertem na pár dní do Londýna a pak ještě do Skotska na nějaký slavný koncert a stačí, když se ozvu v neděli.
Rozloučili jsme se, ale musela jsem na to pořád myslet a probírat to ze všech stran. V S-parku obsazují vystoupení jen několik dní dopředu a mám tam vlastně protekci, do Andromedy by stačilo zavolat, aby se Ludmila zbytečně nesnažila, ale horší by to bylo s Monikou, s naším společným vystoupením a hlavně taky doma.
Musela bych se přiznat k Janě a utajit většinu toho, co o ní vím a co naše kamarádství přineslo. Určitě by jim bylo divné, proč si taková bohatá a vážená dáma hraje na mecenášku zrovna s jejich dcerou a asi by jí chtěli trochu poznat, než si mě odveze. To by nebyl takový oříšek, sama už dopředu něco takového nabízela, ale asi bych musela zajistit, aby u toho nebyl brácha. Co kdyby se díky svým erotickým zálibám rozpomněl, že jí už odněkud dobře zná.
Monika byla v loji. S Tomášem se na celé prázdniny rozloučila, tvrdla celé dny ve svém najatém nahrávacím studiu a skvělou náladu z toho moc neměla. I Luďka, který domluvil naší latexovou show na páteční půlnoc, poslala do háje. Neměly jsme muziku, muselo se to nacvičit pro nějaký malý diskotékový parket, ale naplánovala to klidně až na poslední večer.
Přijela do S-parku zmoklá, autobusem, protože Corsa už sloužila někomu prachatějšímu a bylo mi jasné, že bych měla na tu její rozmrzelost lepit neblahé zprávy jen polehoučku a obezřetně. Naštěstí nás ale hned chytil Luděk a musely jsme se pustit do práce.
Přesunuli jsme se dolů do tělocvičny, gumové přestrojení jsme si samozřejmě odpustili a šlo mu hlavně o nápady a choreografii. Něžná muzika, ladné, skoro taneční kreace a zase takový ten vzájemný obdiv, dychtivost a zvědavost.
Asi jsme v tom už profesionálky, nedalo nám moc práce, splnit jeho vize, snášet mu modré z nebe. Líbilo se mu to a Monice se snad taky vylepšila nálada. Trochu mu začala nadbíhat a tak jsme si udělali přestávku a zkusili něco úplně jiného. Byla to odměna, kterou už dávno sliboval.
Říkal tomu show dance, scénický tanec a něco tak zábavného a náročného jsem už dlouho nezažila. Trochu to kolidovalo s pantomimou, připomínalo to hrané scénky a úžasně jsme se vyřádily. Vytáhl z baťohu i kameru a tak jsme se pak před monitorem na chodbě zalamovaly smíchy, jak do sebe vrážíme, i když jsme metr od sebe, jak spěcháme po běžícím pásu, blbneme s neviditelným šestimetrovým žebříkem a trsáme ve velké skleněné krychli.
Pozval nás i do snacku na pizzu, a když jsme se po večeři vracely zase dolů, pochopila jsem, že je na Moniku ten pravý čas.
„Tak už z tebe bude taky renomovaná zpěvačka,” začala jsem lichotkou.
„Hmm,” trochu jí to nadzvedlo.
„Kdy mě pozveš na křtiny?” nedala jsem se odradit.
Podívala se na mě zoufale, vyhrábla z kabelky dvě na zkoušku vypálená cédéčka a hned mi je s radostí věnovala.
„Je to umixovaný na moderním stole, samý dost drahý samply, ale nevím, jak se to bude prodávat,” zamávala k tomu bezradně rameny.
„No, to asi uvidíš,” chtěla jsem jí uklidnit. „Až budou najednou stát na ulicích fronty…”
„Jsi hnusná. Chtěla jsem říct, že nevím, jak to budu nabízet. Až se to vylisuje, přivezou mi to domů v dodávce. Kluci tvrdili, že by to chtělo distribuční kanály a super reklamní kampaň, abych o to v předsíni nezakopávala,” povzdychla si nešťastně.
Přidala k tomu skoro zbytečnou informaci, že nikoho uplácet nemůže, že na reklamu nemá ani floka a taky se přiznala, že prodala i perly od Filipa, aby bylo na frekvence ve studiu.
„Nějaký prachy bych ti půjčila. Pojedu teď asi na pár týdnů k moři, tak by tu stejně hnily, ale prstýnek si nechám,” zabrala jsem se hluboce do dobrosrdečných úvah a vůbec jsem si nevšimla, jak jí ničím.
„Cože? Pojedeš k moři, bez peněz. A co to žvatláš o prstenu? Filip ti taky něco dal?” snesl se hned krutý trest za laskavé úmysly.
Mončin náhrdelník byl proti briliantovému prstenu pouťovou tretkou, měl proto před ní zůstat navždy utajen, ale teď už to ovšem nešlo. Tahala to ze mě kousek po kousku i souvisle a nestačila se divit. Byla vlastně jediná, s kým jsem se mohla o svém dalším životě radit a tak jsem jí začala ničit chabou náladu nabídkou báječné mořské dovolené a přiznala jsem se, jaká jsem mrcha. Že to s Janou asi zdaleka neskončilo a že její manžel je ještě úžasnější, bohatší, vlivnější a děsně sexy.
„Jo, někam možná doplachtíte, ale já bych se do toho nenamáčela,” zhodnotila mé plány dost teskně a snad jí došlo, jak moc se jí to týká.
To, co tu dnes nacvičíme, možná po premiéře hned zase zahodíme a další domluvená společná vystoupení se budou rušit, nebo záplatovat něčím úplně jiným. Místo toho, abych jí pomáhala z bryndy, dopadá to spíš opačně.
„Máš vztek, pěkně jsem tě vyšplouchla a celkem tě chápu,” kála jsem se spořádaně, ale objevil se Luděk a musely jsme si dát ještě jednou jeho skladbičku.
„Možná ses to naučila ode mě, nečekat, až tě někdo klofne,” šeptla mi ještě tajně do ucha, aby neslyšel a dokonce se namáhavě usmála. „Lovíš ale v divokých vodách.”
Vzpomněla jsem si najednou na Oceán přátelství a spousty dalších závažných věcí, jenže jsme rozjely balet a nedalo se o tom přemýšlet. Monika se možná držela z posledních sil, ale zamilovaně se ke mně lísala…
„Nejradši bych tě někam kopla,” ulevila si s roztouženým výrazem, když předstírala, jak mi zvědavě a něžně loupe latexovou slupku ze zadku.
„Musela bys změnit scénář,” mrkla jsem potajmu na režiséra, pyšně dohlížejícího na realizaci svých snů. „A nemysli si, klidně bych tě zneškodnila.”
„To si jen myslíš, jsem děsně surová,” ušklíbla se milounce.
„Tak jo,” vzpomněla jsem si na Lenku a lehounce jsem se přivinula, aby ke mně víc mohla…
Luďka jsme vášní a procítěností nadchly. Dal nám cédéčko s muzikou a plánek s popisem cesty do venkovské palírny, naštěstí snad ne moc daleké, slíbily jsme mu, že to stihneme a zabodujeme, ale když se rozloučil, vyskočilo zase napětí.
Vrhly jsme na sebe pár vyčkávavých, opatrných pohledů, bylo to chvíli jakoby nic, ale když jsem chtěla kolem Moniky projít, lapila mě najednou za vlasy a přitáhla hlavu k ribstolům.
„Lásky už bylo dost. A stejně se na diskotéku nic něžného nehodí,” prohlížela si mě planoucíma očima.
„Můžeme vyzkoušet i jinou verzi, jestli se nebojíš,” nabídla jsem řešení.
„Bude to trochu bolet,” ušklíbla se výhružně.
„Jasně, zvládnu to,” plála jsem už taky.
Na podlahu jsme pro začátek hodily žíněnky, ale bylo jasné, že na tvrdém parketu a pod dusivou fólií by bylo všechno ještě horší. Nacvičování bojové scénky bylo kruté a zabralo dost času. Předstíraly jsme, že si ubližujeme, a i když to bolelo víc než trochu, zase nás to slepilo. Společné úsilí, utrpení, dobrodružství a hlavně vzájemná důvěra. Když cítíme, že se na sebe můžeme spolehnout, vždycky se nějak ještě víc skamarádíme. Monika teď už snad zapomněla na vztek, na své trable a dokonce prohlásila, že rvát už se se mnou nikdy nechce, ani z legrace.
Před odjezdem ji ale ještě čekal striptýz a tak jsem se na ní šla do sálu dívat. Jen tak pro změnu si střihla své dráždivé tanečky na jinou, stejně krásnou sadu písniček a musela jsem jí obdivovat. Něžně se pomazlila s tyčí, ojela jí i jazýčkem, a když se rytmus rozvášnil, pustila se do divočení. Byla zkušená, dokonalá a uměla improvizovat.
Byla jsem ráda, že už se vášně vybouřily a uklidnily a že mi snad dokáže všechny habaďůry odpustit, zvlášť když budu opatrná a nebudu jí je připomínat.
Za další prací ale moc nepospíchala. Když jsem se jí nedočkala v hledišti, vydala jsem se pro ni do šatny a našla jsem jí v chabém prádélku, ve společnosti kolegyně Jitky. Naštěstí aspoň v dobré náladě. Zapovídaly se tak výživně a důvěrně, že jsem valila oči. Šeptaly si do oušek samá sladká tajemství a propukaly v záchvaty hurónského smíchu, jako puberťačky o velké přestávce. Vůbec si mě nevšímaly.
Pak ale najednou Monika brunátněla, dusila v sobě zlost a zdálo se, že by ze všeho nejradši zalezla do boudy. Řehtala se jen Jitka.
„Tak tě vítám v Klubu nakousnutých sardinek. Mečoun napíchl další trofej,” mnula si radostí ruce a zářila jako zapomenutá pampeliška na pokosené louce. „To budou holky zírat. Hned tě ocejchuju.”
Nic nedbala na zoufalé žadonění a vrhla se k šuplíku, kde se shromažďuje všechno možné. Našla ruličku samolepek, propisovačku a byla hned hotová.
„Už se to neututlá, seš natržená, ale nic si z toho nedělej. Je nás spousta. A opovaž se cejch seškrabat, bylo by to ještě horší,” varovala a hnala se ke skříňkám. „A na mejdan dotlač dvě lahvinky vína, ať to můžeme slavnostně zapít.”
Vyklízela rychle prostor, protože bylo jasné, že s Monikou už žádná velká legrace nebude. Seděla před zrcadlem, s obličejem v dlaních, ale sotva byl vzduch čistý, vytáhla mě zvědavě na obhlídku.
„Podívej, taková potupa. Tahle taky a tady do Simony bych to snad ani neřekla,” vodila mne od skříňky ke skříňce a pak jsme ještě zabrousily vedle k sousedům.
Bylo to tam stejné. Nenápadné nálepky s výmluvným kosočtverečkem, ve kterém se schovávalo počáteční písmenko Luďkova jména, zdobily skoro každá dvířka.
Monika to léčila tím, že se stáhla do sebe a pak se ještě pro jistotu u baru prolila kořalkou. Obojí bylo hodně neobvyklé a pochopila jsem, že mám neskutečnou smůlu a že jestli se nestane zázrak, tak to dneska špatně skončí. Nechala se v jakémsi zasmušilém deliriu naložit do auta a rychle jsem vyrazila podle plánku na výpadovku. Musela jsem zatínat zuby, když z přemíry zlosti zasazovala rány pěstí autíčku i svým kolenům a měla jsem strach, že když nic neudělám, vybublají v ní všechna ta příkoří do děsně výbušného stavu.
„Ten Luděk je stejně číslo. Taková sběratelská vášeň,” přerušila jsem zlověstné ticho a začala preventivně hasit to, co mi tentokrát nepatřilo.
„Luďka do toho nepleť, za nic nemůže,” vyšlehla naštvaně a nějak jsem to nechápala.
„Jak to? On tě přece…,” nevěděla jsem honem jak dál a asi jsem se dostávala k ohni moc blízko.
„Klofnul. A zrovna když jsem se těšila, že mám kořist jistou,” naštěstí mi do toho skočila.
„Spíš tě teda jen dožral,” šplouchla jsem opatrně.
„Kluci jsou lovci. Bylo by blbý, kdyby o nás nestáli. Kocour taky chytá myši,” sfoukávala se do kajícnější a sdílnější podoby.
„Jo, ale stačí mu jedna, když není úchylnej. A myšičky většinou nejsou blbý, utíkají,” vzala jsem to trochu přes morálku. „A když už jsou kousnutý, tak se tím blbě nechlubí.”
„To mě štve nejvíc. V tom našem rejdišti se to děsně proflákne,” povzdychla si zdeptaně.
„Aspoň zapadneš do kolektivu,” neodolala jsem a zavrtala poťouchle do žhavých uhlíků.
„Myslela jsem, že jsou taky počestný holky, ale je to jedna jako druhá,” ulevila si naštěstí jen otráveně.
„No, některé se aspoň snaží,” rozhrábla jsem to s trpkým úšklebkem. „Kdyby ses nesnažila vyhrát každou soutěž…"
„Ha. Máš vztek, že jsem tě předběhla,” rychle zpozorněla, zaplála škodolibostí a po splínu nebylo najednou ani památky.
„Netušila jsem, že se tak rychle přiznáš,” uhnula jsem honem na druhou stranu. „Bylo mi to skoro jasný.”
„Chystala ses taky, co?” prskla jízlivě.
„Na tebe holt nemám,” odsekla jsem jednoduše.
„Jsi úplně stejná, všechny holky jsou úplně stejný,” zuřila bezmocně a plameny zlosti teď sálaly z opačné strany.
„Hmm, takovou pitomost jsem už někde slyšela. Těm uhnanejm se říká běhny,” nedala jsem si to líbit.
„A těm ostatním coury,” ušklíbla se vítězoslavně a trefila se mi pěstí do stehna. „A rovnou zastav, ani jezdit neumíš. Hrneme se někam do háje.”
Asi měla pravdu. V rozčílení jsem jela mechanicky po hlavní silnici a zapomněla jsem na plánek. Honem jsem sjela na první odbočku a vypnula motor. Byly jsme kdoví kde. Monika vztekle zírala do mapy a pak mi vytrhla Luďkův náčrtek. Neřekl jí taky nic a tak se rozběsnila úplně, hodila mi ho zmačkaný do klína, práskla dveřmi a zmizela ve tmě a řídkém dešti.
Všechno se na mě sesulo. Ještě nikdy jsme se nepohádaly a nikdy to nebylo tak špatné. Byla už spousta hodin, za chvíli mělo začít představení a trčela jsem uprostřed polí, beznadějně ztracená, bez kámošky. Třepala jsem se a neodvažovala se ani vylézt. Bude z toho děsný průšvih.
Najednou se ale vrátila. Neutekla. Srolovala okénko, tvářila se sveřepě a poroučela. Na první křižovatce doprava, pak hned doleva a pokaždé zlý úšklebek. Vůbec jsem netušila, kam jedeme. Proplétaly jsme se hustou pavučinou křivolakých silniček a vesniček, až se před námi najednou objevil dům s neonovou reklamou.
Pochopila jsem to, až když jsme vylezly ven. Na střeše hospody se otáčel diskotékový majáček a laserovými paprsky čmáral klikyháky do mraků. I teď před půlnocí se kolem potulovalo pár postav a byly jsme asi na místě.
Lezly jsme černým schodištěm, kde místo světel zářily jen reflexní nálepky a ani nahoře to nebylo lepší. Tmavý, záludný prostor, důkladně prosycený kouřem se rozlézal do výklenků, koutů se stolky a mátla i velká zrcadla na stěnách a sloupech. V nepříjemném nafialovělém šeru jsem nedokázala rozeznat, který pohled je skutečný a který vede prostě jen do zdi.
Nikdo nám nevěnoval pozornost, asi už všechny dávno dostal dunivý, hustý nářez, ale když jsme se bezradně motaly kolem parketu s velkou taškou, obklíčili nás dva kluci v bílých tričkách. Správně usoudili, že sem nepatříme a zcela určitě se na něco ptali.
„Máme tady práci,” řvala na ně Monika pořád dokola, ale marně.
Až když se k nám chumlem tanečníků, vlastně tanečnic prodral natěrač Jakub, došlo jim i beze slov, o čem je řeč. Už to tady asi dokonale zmáknul. Skrz bar a malinkou kuchyňku nás odtáhl do příručního skladu, a když zavřel dveře, dalo se už trochu povídat.
„Není tam žádné pódium a vůbec se tu nevyznám. Jak si to představuješ?” vybuchla na něj Monča místo uvítání.
Tvářil se vyděšeně i bez našeho přičinění, pošilhával po hodinkách a vysvětlil, že musíme vystačit s prostorem na tancování a nesmíme moc otálet, protože nás chtějí mít přesně o půlnoci.
Asi jsme obě pochopily, že se nedá nic dělat a že to bude kruté. Monika odzipovala tašku, vyklopila jí na stůl, mezi kalkulačku, účtenky, rezavý otvírák a začala se odhodlaně svlékat. Děsný rámus neustával, ale stejně nebylo o čem se dohadovat. Zvládly jsme přestrojení v rekordním čase, na studeném igelitu, rozhozeném na podlaze mezi krabicemi s pitím.
Snažila jsem si představit oválný parket, obkroužený kupátky, post DJ's na nizounkém stupínku v rohu a zábradlí s galerií před vyvýšeným barem. A taky zrcadla, sloupy, schůdky dolů a schůdky nahoru. Možná bude ta zrádná fialová tma, ve které se nedá ani odhadnout vzdálenost, možná pustí reflektory. Těžko říct, co by bylo lepší. Nic se nedomluvilo a teď už je na všechno pozdě.
Ani Mončin vztek a běs jsem nedokázala prokouknout. Retušovala poslední nedostatky mého klína, a když znechuceně zahodila štětec, natáhla se na stůl pro cédéčka. Luďkův disk okamžitě vyřadila a přistrčila mi před oči krabičku s obrázkem strašidelné pirátské vlajky. Významně na něj poťukala a pro jistotu mi ještě otřela zaťatou pěst o bradu. Třeba si to chce se mnou opravdu vyřídit. Rozhodně tu diváci nic něžného neuvidí.
Jakub nás vystrčil na chodbičku za barem, zamknul sklad a odešel s muzikou na plac. Rachot se do nás zase opřel a tak jsme se na sebe jen šklebily a zhluboka dýchaly, aby byla rezerva. Kdyby aspoň trochu vyvětrali ten čmoud. Najednou ale skladba skončila a vypuklo napjaté ticho. Jakub se sem rychle prosmýknul jako had a byl jediný, kdo nám dokázal radit.
„Monča tam skočí přes klandr z galerie, schody už budou plný. A ty pojď honem se mnou,” viděl to jednoduše.
Proplížily jsme se pod závěsem do baru a na poslední chvíli jsme se s Monikou dotkly dlaněmi. Snad jediné dobré znamení. Vmáčkla se pod pult a já jsem musela po čtyřech kolem vyplesklé barmanky až k hlavnímu schodišti. Teď tam ale stáli ti dva hlídací kluci a pořádně se vyděsili, když jsem se přilepila do koutku vedle nich. Ve světlounkém nátěru jsem asi byla nahatější než nahá a to tajemné fialové světlo mě rozsvěcovalo jako lampión.
Luděk nazval náš fóliový program jednoduše a světácky „Foil” a teď, když ho DJ vzletnými slovy uváděl, mě napadlo, že další významy tohoto slůvka jsou možná taky příhodné a nikdo asi netuší, k čemu se tu vlastně schyluje.
Nic se nedělo. Tiskla jsem se ke stěně, svědomitě vyráběla zásoby kyslíku a prosebně kulila oči na kluky, kteří se už vzpamatovali a začínali mne rozebírat.
Ozvalo se strašidelné zamručení, někde ve tmě zatroubil slon a hned vzápětí se rozlehla dunivá rána a vyděšený jekot. Opatrně jsem vykoukla přes roh do zrcadla a na parketu se výhružně procházela ohromná černá kočka. Možná panter.
Monice svítily jen oči a zuby, ve kterých drtila pivní tácek, a vypadalo to, že hledá něco výživnějšího, než jen tuhou sušenku. Holky se tiskly do náručí mnohem statečnějších kluků a pištěly jak zjednané, když se k nim šelma jen trochu přiblížila.
Odpočítala jsem si kroky, abych se vyhnula sloupu, trefila se na dva schůdky, a když se k tajuplným a hrůzu nahánějícím zvukům džungle přidaly tamtamy, vyrazila jsem jako blesk. Další zděšený vřískot, pištění a pískání. Monika couvla, trochu zkrotla a kroužily jsme obezřetně kolem sebe. Možná to mohlo vypadat jako souboj Dobra se Zlem.
Pak se ale najednou surově rozehnala, dostala jsem pěstí a letěla po zádech na stůl. Hned se ale za mnou vrhla a strhla mě za vlasy k zemi dřív, než jsem přistála mezi zkoprnělé diváky a skleničky. Děsně to zabolelo, bylo to na poslední chvíli, ale oddychla jsem si. Přece jen je skvělá kamarádka a dokázala svůj vztek překonat. Podrazila jsem jí rychle nohy a z boku uškubla první cár přiléhavého oblečku.
Vyskočily jsme a okamžitě jsem zaútočila. Jakžtakž jsem se vyhnula kopanci a stálo mne to skoro celý rukáv i s prsty. Výborně. Vletěla jsem do ní celým tělem a srazila jí znovu na podlahu. Kutálely jsme se v pevném sevření a zběsile rvaly, co se dalo.
Muzika divočila, boj zuřil a sípaly jsme námahou. Přehodila jsem jí přes rameno, ale než jsem toho stačila využít, žuchla jsem taky. Stačila pode mne nenápadně natáhnout nohu, abych si tak nenamlela. Už to bylo docela bezpečné, barvy potěšitelně ubývalo a pečlivě nacvičené kaskadérské akce jsme pomalu vyčerpaly. Rozdíly mezi Dobrem a Zlem rychle mizely a zůstala jen snaha, oškubat soupeřku potupně do naha.
Stihly jsme to krásně s koncem písničky. Udýchaně a šťastně jsme se objaly a společně mávaly pískajícímu a dupajícímu publiku. Byl to ohromný úspěch.
Z Moniky spadl po boji splín, vztek i špatná nálada. Jen tak z frajeřiny vykroužila pár kliček na neexistujících kolečkových bruslích, vysloužila si další záchvat potlesku a já jsem si mezitím uvědomila, že všechno to napětí, strachy a bolesti patří k naší práci a drží nás pohromadě.
Měly jsme vyděláno. Ani nám nevadilo, že tu nemají sprchu a zvolily jsme rychlý návrat do Prahy. Na zadní sedadlo jsem naložila i obětavého Jakuba, který se sem večer doštrachal i se dvěma těžkými taškami autobusem a rozjařená Monika se k němu kupodivu měla. Pošilhávala jsem, jak si vtipně sklápí sedačku, zvedá bujně ruce dozadu a nepředstavitelně blbne.
„Myšička si zase hraje?” štípla jsem jí potajmu do nohy a tak ke mně zvedla planoucí oči a ztišila taky hlas.
„No dovol! Nevidíš statnou lvici?”
Do sobotního smutného rána jsem vstávala nevyspalá a s obavami. Dala jsem si jen lehkou snídani a hned jsem vyrazila. Počasí bylo přímo odporné, ulice prázdné a tak jsem byla u Lenky brzo. Otevřela mi a vypadalo to, že je úplně hotová a připravená. I s namalovaným obličejem, obarvenými vlasy a nalakovanými nehty. Když se ale pokusila se o úsměv na uvítanou, všimla jsem si, že s ním má trochu práci.
Taky malá Zuzanka už byla na židličce v předsíni a vítala mě jako starou známou.
„Du si hlát s Péťou. Dete placovat,” oznámila mi a s nadšením se dobývala do čokoládové tyčinky, kterou jsem vyštrachala v kabelce.
Lenka zašeptala, že si dělám škodu, potajmu mi sevřela ruku horkou dlaní, ale když jsem se jí podívala do tváře, sklonila se honem nad taškou. Až když zaklaply u sousedů dveře a zůstaly jsme samy, asi se to zlepšilo. Povzdechla si a nějak strach setřepala. Dokonce se provinile usmála a něžně mě bouchla pěstí do ramene.
Dojely jsme před moderní školu, na kraji malého sídliště, a když jsem to zapíchla na zabláceném parkovišti, ukázalo se, že tu nejsme samy. O kus dál se roztahovalo luxusní BMW s podezřelou posádkou. Dva kluci v černých, kožených bundách, tmavých brýlích a vzadu nazrzlá, střapatá hlava. Pozorovali nás taky a skoro jsem z těch obezřetných, vyčkávavých pohledů dostávala strach. Nějak moc to připomínalo scénu z gangsterského filmu.
Pak se ale otevřely zadní dveře a do studeného deště vyklouzla ženská. Schovávala se skoro celá ve sportovní bundě, která by se spíš hodila do hor a v širokých kalhotách, ale měla určitě dost přes třicet. I Lenka honem vylézala a tak jsem se zvedla taky.
Podaly si ruce a na obou stranách jsem zahlédla sebevědomé, samolibé úšklebky, ale asi i nervozitu. Ta cizí si mě naštěstí nevšímala a tak jsem si jí mohla prohlížet. Byla dost vysoká, s hezkým, hodně snědým obličejem a bylo na ní něco italského nebo snad cikánského. Hnědé, ostré oči k tomu šly, ale místo dlouhých černých vlasů trčely z hlavy jen odbarvené, slepené trsy. Takovým poblitým kobercem většinou děsí oprsklé puberťačky, ale u ní to byl úplný omyl.
Přece jen zahlédla, že jí sjíždím a tak se najednou otočila.
„Jsem Zuzana, ahoj,” odhodlala jsem se statečně a natáhla ruku.
Představovala jsem si, že mi ukáže svou sílu, ale mohla jsem být v klidu.
„Bude tě tu zapotřebí,” uchechtla se dost nahlas, aby to Lenka nemohla přeslechnout, prohlásila k tomu, že je Darja a dotkla se mě, jen aby se neřeklo.
Všimla jsem si, že se potajmu zvědavě okukují a došlo mi, že se takhle v reálu setkaly poprvé a hodnotí své možnosti. Nebylo mi z toho dobře.
Z protějšího chodníku k nám dolehlo zaskřípání a v pootevřených dveřích školy se objevila štíhlá žena v obyčejných letních šatech. Když jsme se na ní podívaly, krátce přikývla a zmizela zase uvnitř.
Srdce mi tlouklo až v krku, když jsme s Lenkou zamkly auto a protáhly se i s velkou taškou do proskleného vestibulu. Čekaly jsme na osádku druhého vozu a nepadlo jediné slovo. Pak se prázdnou vstupní halou nepříjemně roznesla ozvěna důkladně zamykaných vrat a mlčenlivá průvodkyně nás vedla dál, do útrob budovy.
Zavřely se za námi další, spojovací dveře a byli jsme v moderní tělocvičně. Až tady si tajemná agentka z podsvětí trochu oddychla, podala nám ruku a představila se jako Kamila. Neměla jsem ponětí, o čem se s holkami domlouvá, ale vytušila jsem, že jsou přesné regule toho, co se tu bude dít. Asi musí dosvědčit rovné, spravedlivé podmínky, přesvědčivé vítězství a všechno chce i někdo vidět, protože na stativ upevnila velkou kameru.
Když si stáhla přes hlavu šaty a objevila se v červených plavkách, svitla mi naděje, že bude dělat i rozhodčí a nenechá holky napospas krutému údělu. Bylo jí určitě přes čtyřicet, ale byla štíhlá a vytrénovaná.
Soupeřky občas něco prohodily i mezi sebou, ale dobře jsem si všimla křečovitých úšklebků a napjaté nálady. Zůstaly oblečené a uhýbaly i očima, jakoby o sobě nechtěly dopředu nic vyzradit. Radši jsem se ohlédla na kluky. Stáli za mnou a sjížděli pro změnu mě. Jen tak kývli, když se to prozradilo a trošinku jsem si je stačila prohlédnout. Oba byli mladší než Darja a ten štíhlý, hnědooký mohl být klidně jejím bráchou.
Kamila mi je odlákala za roh a přitáhli ohromnou žíněnku. Znala jsem jí z gymnastiky a taky se jí někdy říkalo koberec. Zelená, čtvercová, s tmavým pruhem po obvodu, ale menší než 13 X 13 pro naše závody. Dost elastická, aby se dalo dobře vyskočit, musela tlumit dopad, ale když se nějaké salto nepovedlo a člověk přistával bez podvozku, namlátil si spolehlivě.
Na lavičkách pod oknem vznikla improvizovaná šatna, a když Darja konečně sundala bundu a objevila se ve volném tričku, pokračovala jsem hned v průzkumu. Rozhodně byla statná, ale ne špatná. Zadek a boky měla asi Lenka větší, ale ramena a paže by možná odradily i kluka od nějakého přílišného špásování. Sebevědomě se usmála, když si všimla mého vyděšeného pohledu.
Kamila ale vyběhla na žíněnku a zatleskala.
„Tak pozor! Je vám to určitě jasný, ale musíte to slyšet. Zápasí se jen na koberci a opustit ho smí jen vítězka. Nebudeme do ničeho zasahovat. Soupeřku nesmíte zmrzačit, tak nelámat, pozor na oči, uši, pusu… To všechno víte a o dalším se můžete dohodnout.”
„Až do úplného konce,” zavrčela nevraživě Darja.
„Kdo podlehne, může se vzdát. Samozřejmě taky ztráta vědomí nebo schopnosti se bránit,” upřesnila to Kamila bez mrknutí oka.
„Nahé,” vytáhla i Lenka divné přání, ale její sokyně hned vyletěla.
„Tanga, trvám na kalhotkách,” šklebila se ďábelsky. „Ty vyzýváš, já si určuju podmínky.”
A rovnou se shýbla ke své tašce a vylovila dva hadříky. Černý a bílý.
„Nikdo nebude ve výhodě a Darja má pravdu,” roztáhla je Kamila pečlivě v rukou.
„Fajn,” ustoupila Lenka. „Takže něco o hmatech a…”
„Nech toho drahoušku,” vpadla jí do toho nabuzená soupeřka a výhružně se před ní nastavila. „Seš ženská, nebo nějaká rozklepaná holka? Vem si, na co dosáhneš a je ti snad jasný, že já nebudu taky váhat.”
„Jo, tak nadivoko,” kývla Lenka. „Aspoň se ukáže, kdo je lepší.”
„Kočky, myslela jsem, že jste rozumnější,” ujala se Kamila zase slova, když další návrhy nebyly. „Žádné zákazy, volný způsob. Bez časového limitu až do konce. Zasáhnu, jen kdyby byla nějaká nehoda.”
Hodila Lence černá tanga, bílá vrátila Darje a přidala k tomu nějaký dost nešťastný povzdech. Mé obavy a napětí už lomcovaly celým tělem a tak okamžitě ještě víc vykvasily.
„Neboj, rozemelu jí na kaši,” všimla si mého rozčílení i Lenka a přidala povzbudivý úsměv, když jsem si vedle ní sedla na lavičku.
Vypadalo to, že už žádný strach nemá a rychle se svlékala. Zpod sukně vytáhla kalhotky, pečlivě je uložila do tašky a mechanicky natáhla ty nové, na souboj. Postavila se nade mnou, trochu se protáhla, odhodila blůzku i podprsenku a spustila sukni.
Když jí Kamila přinesla kelímek s vazelínou, hned mi ho předala a prosila, abych jí trochu namazala ramena a boky. Nechtěla mít klouzavé ruce. Rozetřela jsem čirý gel na vnější straně paží, stehen a malinko i na obličeji. Pochopila jsem, že je důležité, aby se dokázala soupeřce vysmeknout a až teď mi s hrůzou došlo, proč mají obě tak děsně krátké vlasy a proč asi nechtěla mít kalhotky.
Bylo zvláštní se jí dotýkat. Vazelína zanechala na těle lesklé, jakoby mokré stopy, pokožka odrážela světlo a vynikly svaly. Připadala mi jako amazonka. Kamila si nechala předvést ruce, zkontrolovala nehty i na nohou a dokonce poodtáhla kalhotky. Teprve pak jí plácla spokojeně po zadku a postrčila k žíněnce.
„Můžeš mi držet palce, ale hlavně se neboj. Malinko se poškubeme, jen tak, kdo je lepší kočka,” stačila mi na poslední chvíli stisknout dlaň a začala se rozhýbávat. Dřepy, předklony, paže.
Uviděla jsem i Darju. Bílý trojúhelníček látky zářil na lesklém, snědém těle a začala se taky připravovat. Byla malinko vyšší, s o poznání užšími stehny, ale taky měla menší prsy. Široce založené, zužující se do malých, skoro černých špiček. Připomínaly pevný pancíř, nebo i kuželové štíty mongolských válečníků.
Mladší a vyvinutější Lenka měla se svými oblejšími ňadry klasické a známé těžkosti. Při poskakování se pohupovaly s tuhými rázy a vypadaly zranitelněji, mnohem vyzývavěji a musela jsem se mimoděk ohlédnout na kluky.
Soupeřky doskákaly do rohů žíněnky a soustředily se jen jedna na druhou. Určitě hledaly skryté slabiny, obezřetně hlídaly každý pohyb, ale na něco čekaly… Na rozkaz panovníka. Připomnělo mi to gladiátorské zápasy. Takhle nějak jsem si to asi ve škole představovala. Nemilosrdný zápas, až do úplného konce, dokud jeden z protivníků nepadne, nepodlehne. Všechno se smí a bojuje se všemi prostředky. Silou, lstí i krutostí.
Kamila koukla do hledáčku kamery, odtáhla mě dál od ringu, ale pak už zvedla ruku a zaznělo to jako výstřel.
„Boj!”
Srdce mi zabušilo rozčílením, strachem i vzrušením, ale nic se nedělo. Holky se snad jen trochu víc přikrčily, pomalu se pohupovaly a možná i pečlivěji a ostražitěji zavrtávaly oči do nepřítele.
Pak se ale najednou, naráz rozeběhly proti sobě. Rychleji, sprintem a nakonec s pořádným skokem. Napnutá, snad instinktivně zakloněná těla se srazila s plesknutím, které se krutě rozlehlo sálem, a dva výkřiky bolesti se slily v jediný. Darja, kterou náraz odmrštil víc a přepadla až na záda, usilovně rolovala z dosahu, aby se na ní Lenka nestačila vrhnout.
V mžiku byly zase na nohou a obezřetně okolo sebe kroužily uprostřed arény. V typické zápasnické poloze, s pokrčenými koleny, ruce a nohy daleko od sebe, připravené se vymrštit, chytit, udeřit, vykopnout.
„Crash už si snad odpustí,” povzdechla si opět vedle mě Kamila.
Patrně nečekala, že jí na to něco řeknu. Byl to asi její způsob samomluvy, za který jsem byla vděčná. Měla jsem stejný názor. Kdybych se takhle srazila, měla bych z toho smrt.
S dalším útokem amazonky zase váhaly. Testovaly se. Občas falešný výpad, který měl vyzkoušet postřeh té druhé, ale vždy následoval obranný pohyb, svědčící o tom, že záměr byl okamžitě prokouknut. Pak ale Darja vyskočila doopravdy a dlouhá, napnutá noha zasvištěla Lence nad hlavou. Kdyby se bleskurychle nepřikrčila, mohlo už snad být po všem. I ona teď vyrazila, jakoby jen čekala na povel a vykopávaly, točily se a hlavně uhýbaly před děsivými údery.
Kamila si zazoufala cosi o boxu, ale tohle byl asi nějaký kickbox nebo karate. Obě to uměly, ale vyšší Darja měla převahu a pomalounku tlačila Lenku do kouta, ke stěně. Vypadalo to špatně a tak se musela odhodlat k aktivní obraně. Neuskočila, jen se přikrčila a pokusila se vychýlit letící nohu z dráhy. Soupeřka skutečně otáčku nevybrala, zřítila se v ošklivém pádu, ale úder byl tak prudký, že prorazil blok z paží a nárt šlehl Lenku pod oko.
Vykřikla bolestí, ale překonala to. Zkoušely se dál, vyčerpávaly, čekaly na chybu nepřítele a přišly i další zásahy. Několikrát se s příšerným třeskem srazily nohy a pokaždé následovalo zoufalé kňučení a kraťounké přerušení boje. Pak se ale Lence zdařil protiútok. Riskantně zalehla k zemi, aby se vyhnula vysokému kopu, ale prudce se odrazila a trefila se chodidlem do odkryté slabiny napnutého stehna. Mělo to děsivý účinek. Darja zařvala bolestí a zděšením, dopadla na bok a zkroutila se do klubíčka.
Určitě toho hned litovala, protože Lenka po ní skočila jako jaguár a přilepila se jí na záda. Svalnaté nohy, zaháknuté v kotnících drtily břicho jako kleště, paže obemkly tělo, uvěznily jednu ruku a prsty se nemilosrdně zaryly do ňader. Připadalo mi, že se to nedá vydržet, ale Darja se v objetí anakondy zmítala dlouhé minuty. Sípala bolestí i námahou, snažila se rozkopnout a rozrazit sevření. Dvakrát zasáhla Lenku pěstí do obličeje, pokusila se jí stisknout krk, ale nakonec s vypětím všech sil vrávoravě vstala. Viděla jsem, jak zuří, jak jí bolestí tečou slzy z očí a jak se prudce vrhá po zádech k zemi. Bylo to hrozné a kruté.
Jen chvilku se vzpamatovávaly a začalo to zase. Tělo proti tělu. Proplétaly se, objímaly a mačkaly, páčily, lámaly a dusily s neuvěřitelnou vynalézavostí. Lenčina zraněná tvář s natékajícím okem se stala oblíbeným cílem dalších brutálních úderů, ale nezlomilo jí to. Občas snědé, svíjející se Darjino tělo mizelo pod záplavou jejích svalů, ale jindy se zase ona zoufale vzpínala, aby se osvobodila z děsivého sevření. Leskly se potem a nakyslý, štiplavý pach se šířil až k nám.
Rozpojily se, kroužily kolem sebe s respektem, ale když se Darja pokusila vrazit koleno soupeřce mezi nohy, vypukl prudký boj znovu. Lenka hbitě uhýbala před surovými výpady a najednou se ocitla u stěny. Bylo pozdě. Darja jí chňapla za kalhotky a zvedla. Čím víc se snažila vykroutit, tím to bylo horší a slyšela jsem, jak sténá, i když jí druhá ruka dusila a mačkala na zeď.
Až když se nad neslýchanou krutostí slitovala tanga, nastal obrat. Odrazila se od stěny, smetla soupeřku na záda a skočila jí na krk. Pod koleny uvěznila paže a dosedla na obličej. Byla to drsná a nesmlouvavá odveta. Zachvěla jsem se hrůzou nad agónií zmítajícího se těla, ale Darja to nevzdávala. Snažila se vykopnout nohy vzhůru, lapit Lenku do kleští, ale zoufalé pokusy končily prostě, jednoduše a drasticky. Ranou pěstí mezi stehna.
Pak jsem si ale uvědomila, že se Darja brání i jinak a ohlédla jsem se vytřeštěně na Kamilu. Lenka se vrtěla, zatínala vztekle zuby a najednou včas nezasáhla. Byla taky v pasti. Ležely na boku, s brunátnými obličeji uvězněnými mezi stehny a pokoušely se vymačkat z nepřítele život. Volné ruce byly asi jedinou nadějí, jak zlikvidovat rivalku dřív, než se to podaří jí. Musely způsobit bolest, šok, nebo něco ještě horšího. Lenka útočila na ňadra, zuřivě bránila vlastní a děsně jsem se rozklepala, když jí Darja znásilnila vystrčený zadeček, jakoby si ho spletla s ohromnou koulí na kuželky.
Mohla by to být úspěšná podívaná pro sadisty a milovníky drsňáren. Mnohem skutečnější než v kině a hrozně neslušná. Holky už na sobě nemají vůbec nic, nemůžou se kontrolovat a taky je v tom hodně intimní kontakt, který je úplným opakem milování, ale vlastně k němu má nějak děsivě blízko. Nikdy jsem nebyla obdivovatelkou násilí, vyhýbala jsem se všem americkým akčním zvrhlostem, ale teď už jsem byla půl hodiny rozčílená, vzrušená a uvědomovala si, že se bojím, nenávidím, jásám a fandím tak, jako snad ještě nikdy v životě.
Plynuly dlouhé minuty, naplněné přidušeným sténáním a jednotvárným úsilím. Přinutila jsem se k ústupu na lavičku, zírala jsem zaraženě do země a přemýšlela, proč žena dosáhne rozkoše i násilím. Vždyť je to skoro nesmysl. Možná je to pozůstatek z nějakých pradávných, barbarských dob, kdy jí muž lovil a musela si při tom chudinka taky něco užít. Vždycky jsem měla strach ze znásilnění a představa vynuceného požitku mě úplně rozvracela. Tady to ale bylo snad ještě zákeřnější. Slast byla jen proto, aby vyčerpala, zdeptala a přinesla potupnou, bolestnou porážku. Šílené a brutální.
Naštěstí měly obě dost. Zesláble se odstrčily, každá se s námahou odkulila o kousek dál a nic je nezajímalo. Jen když se omylem dotkly nohama, uštědřily si pár surových kopanců a odlezly ještě víc. Koukla jsem na Kamilu, ale jen mrkla na hodinky. Plichta tu asi neexistuje.
Bylo mi do breku a přemýšlela jsem, jak Lence pomoct. Kdyby nebyla mojí kamarádkou, a strašně moc jsem si nepřála, aby vyhrála a aby se jí nic nestalo, dívala bych se na to asi úplně jinak. Vlastně bych už dávno utekla.
Začala se ale namáhavě zvedat a Darje nezbylo nic jiného, než do toho jít taky. Žádné opatrné manévry a kroužení. Lenka využila příležitosti, vrhala se dopředu a než se soupeřka vzpamatovala, zvedla jí a bezcitně s ní mrštila o zem. Rozlehlo se nervy drásající zadunění a bylo ticho. Kamila se natahovala na špičky, bědovala, že nechce volat sanitku, ale možná už bylo pozdě. Darja se nehýbala a udýchaná Lenka jí obezřetně obcházela ze všech stran. Byl konec…
Když k nám ale rozpačitě zvedla oči, dostala pěstí mezi nohy. Rovnou od země a kácela se taky.
Šly na to znovu. Trochu vrávoravě, otřeseně, ale odhodlaně. Bez uskakování a bez snahy se krýt. Spíš vyzývavý postoj. Darja přidala i pár sprostých urážek a tak Lenka na další pozvání nečekala a přitiskly se k sobě. Pevné sevření a nářek.
Jednou mě Jana obdivovala a tvrdila, že cesta za slávou a penězi by mě neměla stát moc sil a červenání. Možná jsem teď její slova pochopila. Bylo mi smutno a měla jsem vztek, že nedokážu zavřít oči a poručit si, aby mě ta hrozná věc nevzrušovala a nedráždila. Přece nejsem sadista nebo sexuální deviant. Ani kluci už nenatahovali nadšeně krky, nepokřikovali oplzlé rady a nehltali krutou podívanou s otevřenou pusou a možná i kalhotami.
Tlumené sténání a kvílení mě ale nenechávalo v klidu. Občas některá zděšeně vyjekla, když louskáček zabral hodně surově a sklouzly až na kolena. Lence se podařilo převrátit Darju na záda, pokoušela se jí koleny rozvrátit nohy do stran, do bolestivého úhlu, ale nepovedlo se to. Snědá stehna jí lapila, zmáčkla a souboj pokračoval dál, v těsném obětí napnutých svalů, ve vyčerpávajícím a zničujícím úsilí.
Syčící dech a zoufalé kňučení. Darja po úporném boji přetočila soupeřku pod sebe. Marně se Lenka vypínala do mostu, marně se pokoušela tlačit hlavu a ramena vzhůru. Neměla šanci. Hnědá amazonka se k ní přisála i pusou a s napnutou šíjí a skřípěním zubů tlačila svou oběť dolů. Ležely ve smrtícím obětí dlouhé minuty, vysávaly ze sebe život, vzduch a surově se odpravovaly.
Slzy mi vytryskly ještě dřív, než Lenčiny paže bezvládně sklouzly dolů, podél těla a povolilo sevření jejích nohou. Darja se vysíleně odkulila stranou, snažila se popadnout dech a udržet se na kolenou. Obě byly žalostně zbědované, ale moje kamarádka se nehýbala.
„Ještě to neskončilo,” chytla mě Kamila na poslední chvíli za ruku a strhla mě zpátky.
Vůbec jsem nechápala, proč není konec, proč se všichni neženou, aby Lence pomohli. Darja se s chabým úspěchem pokoušela o triumfální výraz, koukala bezradně už jen po nás a soupeřka neexistovala. Bílé tělo leželo na boku, přivřené oči ve vyčerpaném obličeji se nepohnuly, ale velké, hezké prsy se zvedaly přerývaným dechem. Kamila zakroutila nespokojeně hlavou a tak Darja se zlověstným úšklebkem namáhavě vstala.
„Roztrhám tě na hadry. Budeš hledat čalouníka, jestli to nevzdáš,” kopla surově do poražené soupeřky a převalila jí na břicho.
Chvilku obezřetně hledala skryté nebezpečí, ale pak na ní tvrdě skočila, protáhla paže pod rameny a páčila jí vzhůru. Lámala záda do hrozného oblouku, napínala všechny síly a v prstech drtila něco, co už snad jako ňadra nevypadalo. Nedočkala se ale ničeho… Až přece jenom, když už to trvalo dlouho, se v bolestí sevřeném obličeji pohnuly zkrvavené rty.
„Ne…, vzdávám se…, seš lepší kočka…, tentokrát,” bylo slyšet potichu, ale zřetelně.
Zhroutila se na obličej, když sevření pominulo a vítězka jí uštědřila poslední, laskavou ránu do týla.
Kamila mě postrčila na matraci, ale když viděla, že se třesu a přes slzy nevidím na cestu, chytla mě za ruku. Sedla jsem si vedle Lenky a tak mi jí pomohla přetočit na záda a opřít do klína. Chovala jsem jí jako velké miminko a už mi vůbec nepřipadala statná a těžká. Spíš hrozně křehká, zranitelná a velké kapky, které padaly do její zmučené tváře, byly ze soucitu a dojetí. Hladila jsem jí bezradně po vlhkých vlasech a netušila, co mám dělat, dokud mi na noze nepřistál mokrý kapesník. Kamila se nad námi objevila už oblečená, s kamerou přes rameno a s netrpělivostí ve tváři. Tvrdila, že to nic není, že to zná. Musí se prý jen probrat.
Položila jsem studený obklad přes obličej, pak jí ho stáhla na prsa a byla jsem šťastná, když konečně otevřela oči.
„Promiň,” vzlykla provinile. „Nesmíš plakat…, nic se nestalo.”
Pomohla jsem jí opatrně vstát, zamířily jsme k lavičce, ale už po několika vratkých krocích zakolísala a musela se o mě opřít. Ukázalo se, že i Darja je na tom bídně. Byla bledá, omdlévala slabostí, a i když jí kluci podpírali, pořádně kulhala. Uvědomila jsem si, že díky šílenému odhodlání a vůli dokázaly zapomenout na zranění, bolest i vyčerpání a projevilo se to až teď.
„Dík, žes přijela,” chytla Lenka vyřízenou a schvácenou vítězku za paži. „Jsi dobrá…, ale příště ti to už neprojde.”
„Nejradši bych tě už neviděla,” oplatila Darja slabý úsměv a přátelské šťouchnutí.
Vlastně to byl úžasný kompliment, ale došlo mi to až za chvíli.
Má zbědovaná kamarádka se už dokázala soustředit a radila co dělat. Pomohla jsem jí do prádla a vedle v umývárně jsme se pustily aspoň do obličeje. Nejhorší bylo levé oko, které zle otékalo a ani obklad z mokrého kapesníku to nezvládal. Měla s sebou v kabele plno věci, ale na ošetřování a pořádné mytí nebylo ani pomyšlení. Kamila rozčíleně pobíhala a kontrolovala, jestli je všechno vzorně uklizené. Dala holkám podepsat nějaký papír, který přibalila do brašny s kamerou a rychle nás vyprovázela k východu.
Cestou mi radila, abych Lenku doma pohlídala, a kdybych snad musela volat sanitku, musím tvrdit, že jsem jí našla na ulici. Až když jsem dvakrát slíbila, že o tom, co jsem viděla, nebudu nikde mluvit, odemkla hlavní dveře.
Vypadly jsme bez loučení a důležitější bylo dostat se nenápadně k autu. Lenka se snažila nevrávorat a naštěstí byl okolo park a ne domy se zvědavými okny. Až u ní v činžáku jsme potkaly na schodišti souseda a tak musela honem fintit a ukazovat mi ve dvoře poštolku, aby si nevšiml, že má místo oka jen ošklivou, tmavou štěrbinku a že jí to do schodů nejde.
Doma konečně přišla na řadu teplá sprcha a ukázalo se, že snad všechno budou léčit bylinky. Ve spíži byl celý arzenál voňavých surovin a moje nová kamarádka se v tom dokonale vyznala. Louhovala jsem heřmánek, kozlík, strouhala černý kořen kostivalu a nenápadně hlídala, jestli mezitím v koupelně nekolabuje.
Klopila stydlivě oči, když jsem jí pomáhala nasát scezený a vychlazený odvar do gumového balónku od rozprašovače, aby se mohla vypláchnout i uvnitř a měla strach, že jsem byla tou intimní brutalitou asi pěkně znechucená.
„Je to surový, ale vlastně přirozený. Když jde o všechno…” potěšila jsem jí tím, že si to umím vysvětlit.
„Dřív se tak prý bojovalo taky. Kdo byl krutější, měl větší naději,” podívala se na mě už klidněji.
„Možná i v civilizovaných dobách. V aréně, gladiátoři. A zápasily i ženský,” pokývala jsem hlavou.
„Když jsou síly vyrovnaný, rozhodne to většinou surovost a bezcitnost,” dokonce se usmála.
„A nebo je to na jistotu. I když srazí lev jen obyčejnou gazelu, jde hned instinktivně pod břicho. V takový agónii mu už kořist neunikne,” pochlubila jsem se přírodopisnými zážitky z televize.
Byla ráda, že jsem jí za nemravnosti neodsoudila, že to dokážu brát a tak jsem jí vysvětlila, že mě asi ještě moc nezná. Prostě jsem z nějaké podivné solidarity vyžvanila všechno, co mělo zůstat navěky hlubokým tajemstvím. Že na holky úplně nejsem, ale že už jsem to párkrát zkusila. Dobrovolně, bez boje. A že je to jen taková hra na lásku, důvěrnosti a mazlení pro zpříjemnění života.
Brala to taky v klidu, připustila, že to může být hezké, ale že po tom holt netouží. A když přiznala, že jí to už minule trochu napadlo, bylo jasné, že jsem to pořádně nadrobila i Janě.
S balónkem pořád váhala, asi si představovala, že odejdu, nebo se aspoň odvrátím a teď se smála, že neví, jestli se má stydět víc, nebo míň.
„Třeba se nemusíš hanbit vůbec,” nabídla jsem něco, čím jsem si nebyla vůbec jistá, ale po chvilce nervózního domlouvání bylo jasné, že bude nejlepší, když utýranou a poškubanou pochvičku pro jistotu prohlédnu.
Stáhla jsem si ponožky i sukni, abych k ní mohla vlézt do vany a když jsem si srovnala pocity, bylo to už jednoduché. Žádné rozčílení a vzrušení. Našla jsem naštěstí jen jemné trhlinky a škrábance, nic vážně poškozeného. Opatrně jsem udělala prstem místo pro gumovou hadičku a propláchly jsme svatyňku hned třikrát. Zázračnými krémy a hojivými mastičkami se nešetřilo ani na ňadrech a pohmožděném krku a Lenka byla ráda, že to dobře dopadlo. Minule prý Darja jednu holku rozřezala kalhotkama, musela do nemocnice na štychy a takové věci se doktorům špatně vysvětlují.
Hned jsem zase musela obdivovat tu její šílenou odvahu a odhodlání, probojovat se mezi uznávanou, nemilosrdnou elitu. Žila asi v děsném napětí a stresu, podřídila tomu snad úplně všechno a má vlastní cesta za štěstím proti tomu byla pohodlný výlet lanovkou.
Na oteklou tvář jsme daly ledový obklad, protože to vypadalo jen na pořádnou modřinu, kotník, loket a prsty na noze se schovaly do kostivalové dřeně a než zalezla do postele, vymyslely jsme plán, jak vyzvednout malou Zuzanku. Zavolala sousedům, že jí není dobře, že posílá kamarádku a tak jsem dcerku dostala bez problémů. Možná i proto, že se ke mně radostně hlásila. Na schodech mi sice vysvětlila, že by byla radši s Péťou, ale když jsem jí slíbila, že budu číst i pohádky, byla nadšením bez sebe.
Mámin vzhled jí vůbec nevyděsil. Byla jen hrozně zvědavá, co se skrývá pod obkládkem a hupsla k ní hned pod deku. Když jsem viděla, jak se spolu mazlí a jak je Lenka šťastná, musela jsem se rychle odvrátit.
Uvařila jsem bramborovou kaši, ohřála párky a pro maroda přichystala ohromné množství bylinkového čaje. Bavilo mě to, měla jsem radost, že jsem užitečná, ale Lenka dokázala jen trochu ochutnat. Rozkládala jsem v dětském pokoji panenky, hrála divadlo a četla pohádky. Vlastně jen jednu dlouhou, kterou jsem dočetla už sama.
Lenka mezitím usnula ve své malé ložnici taky, a když jsem jí přišla zkontrolovat a obudila se, třásla se zimnicí a hicovala.
„To bude dobrý, už to znám. Chce to hodně pít, spát a tělíčko se zregeneruje,” bránila se mým obavám.
Tvrdila, že na šichtu jde až v pondělí a že to zvládne. Akorát je prý hloupý, že to nevyšlo a bude muset zase šetřit na další pokus.
„Cože? Ty ještě o něčem přemýšlíš? Vždyť…, vždyť to je strašný,” vyděsila jsem se. „Mohla bys zkusit nějakou bezpečnostní službu, nebo…, nebo někoho trénovat,” napadaly mě asi samé nesmysly a Lenka se jen smutně usmívala.
Vysvětlila mi, že tohle byl už druhý pokus a že se za takovou výzvu platí velká kauce. Shrábne jí ta druhá, i s provizí ze záznamu, ale stát se dnes gladiátorkou je výhodné. Někdy se prý holky o prachy trochu podělí a je škoda, že Darja taková frajerka není.
„Ušetřím a půjdu do toho znovu, ani o tom nemusím přemýšlet. Jsem už taková a nedokážu něco vzdát před koncem. Prohra patří k životu, a kdo se s tím neumí vyrovnat, tak většinou končí,” dodala zasněně, se zavřenýma očima, ale když je otevřela a zadívala se mi do tváře, něco jí napadlo.
„Možná bych ti mohla ukázat svůj deník. Vlastně je to spíš takový památníček, protože jsou tam jen ty dny, které si to zasloužily. Píšu ho po večerech, od té doby co jsem sama. Je to víc než dva roky,” natáhla se do nočního stolku a podala mi velkou knihu v brokátovém obalu, zdobeném ještě spoustou nádherných ručních výšivek.
Měla obavy, jestli se mi bude zamlouvat, ještě ho prý nikomu neukázala a musela dlouho čekat, než jsem si prohlédla drobounké kvítky, srdíčka a ozdůbky, které musely dát šílenou práci a které knížku dělaly součástí skromného, s nesmírnou trpělivostí vylepšovaného, vyšívaného bytu. Zahlédla jsem, jak si skousla ret, když jsem otvírala desky, ale pak jsem se už musela soustředit na stejně hezký, pečlivě namalovaný obsah deníčku.
Hned na první stránce byl text, který mě rozechvěl.
Život je hrou na cizím hřišti.
Při narození jsme byli vhozeni proti soupeři, který nemůže nikdy prohrát.
A naším úkolem není vítězit, ale postavit se čelem neodvratné porážce.
Jediné, co nám zbývá, je hrát až do posledních sil, hrát tak, jakoby na vítězství nezáleželo.
Prohrát s úsměvem, protože radost ze hry, kterou nevyhrajeme je jediné, co soupeř nikdy nepochopí.
Přečetla jsem ta velká písmena několikrát, bojovala jsem s dojetím, ale Lenka mezitím naštěstí zase usnula. Obracela jsem listy snad hodinu, popíjela ze zoufalství její hořký čaj a strachovala se, aby nějaká slza neukápla na stránku.
Posledním zápisem byl dnešní datum. Pak už nic.
Dlouho jsem váhala, jestli to mám udělat a potom jsem po špičkách obešla spící hrdinku a ze zásuvky nočního stolku vyndala několik pečlivě ořezaných pastelek.
Přemýšlela jsem, jakými slovy bych jí chtěla poděkovat a potom jsem si na to vybrala červenou barvičku.
Hrajeme si na štěstí a na lásku.
Prohráváme, protože je to hra a boj.
Chtěla bych věřit v život, který není jen soubojem, v lásku, která není jen hrou a ve skutečné štěstí.
Vděčná kamarádka Zuzana
Lenku jsem opustila až po večeři, když bylo zřejmé, že se trochu zotavuje a dokáže se postarat i o dcerku. Pro jistotu jsem jí nechala číslo na mobil, aby zavolala, pokud bude cokoliv potřebovat.
Když jsem byla sama, zasáhly mě myšlenky ještě urputněji. Cesta domů, koupání, příprava na noční vystoupení. A taky náhlý nápad, který mě nadchnul, přinutil odpočítat tři tisíce do obyčejné žluté obálky a cestou na striptýz se znovu stavit u Lenky. Jen v přízemí, u poštovních schránek.
Odolala jsem lákadlům zábavního parku i pokušení relaxovat v bazénu a počkat na Moniku, která se dnes taky předváděla. Zvolila jsem místo toho prázdný dům, smutný pokoj a pocity, které se ještě nedokázaly uklidnit.
Dlouho jsem ležela s otevřenýma očima na zastlané posteli, koukala otevřeným oknem do deštivé noci, nostalgické, teskné a hledala něco, co by mě spasilo. Nebyl tu nikdo, komu bych mohla vyprávět, jak jsem nejistá, jak nevím, jestli se vydávám za štěstím tím správným směrem a jak moc mi chybí opravdová láska.
Dlouho jsem štrachala ve skříni, než jsem našla velký sešit v tvrdých deskách, prastarý dárek od rodičů, který jsem nedokázala využít. Věděla jsem, že nedokážu být tak pečlivá a svědomitá, bylo mi jasné, že na dnešní den nezapomenu ani bez deníku, ale nějaké neodbytné nutkání, pustit se do tajného soupisu svých hříchů mě postrkávalo. Otočila jsem kalendář o několik týdnů zpátky, pak zase listy pomalu vracela a skončila jsem vyčerpaná a spokojená až k ránu, když svítalo. Nebylo to úhledné, ani barevné, ale pomohlo to.
I dnes, kdy popsaných sešitů je celá hromádka a vzpomínky na hravé a skoro nevinné začátky bláznivé kariéry jsou už trochu zasunuté pod spoustou čerstvějších dojmů, šílenějších dobrodružství a samozřejmě i pikantnějších průšvihů, vracím se k nim ráda.