Další dny se podobaly jeden druhému. Utíkala jsem z domova se špatným svědomím, maminku jsem odbývala pořád stejnými argumenty, ale venku mě už pak čekalo tolik povinností a překvápek, že na výčitky a pocity pomalu nebyl čas. I ve středu ráno jsem žasla, jak to nestíhám. Měla bych shánět Pavla, vrátit Ireně drahé náušnice a taky doma s něčím pomoct. Jana ale byla nejdůležitější.
Vybrakovala jsem skříň a našla jsem jediné šaty, ve kterých bych se odvážila jít naostro. Zbytečně teplé a neoblíbené. Černá je pořád v módě, vyžívá se v ní snad úplně každý, ale já ji moc nesnáším. Konfekce jde trochu jiným směrem, manekýnkou bych asi být nemohla, ale tenhle háv už nějak s mými horními tvary počítá a splývavý střih dokáže postavičku dokonale zamaskovat. Zmizí ale i nohy. Bude to hrůza. Je už skoro léto, pěkně se uvařím, ale každá dokonalost holt něco stojí.
Musela jsem vyřešit i kalhotky. Vyhrnula jsem z police štůsek moderních a vzadu se skutečně schovávaly staré, které jsem z přehnané šetrnosti ještě nevyhodila. Zakrývaly skoro celý zadek, byly vytahané a guma se už dávno rozvařila v pračce. Možná by bylo bezpečnější nemít žádné, než aby ze mě tahle paráda někde sklouzla.
Honem jsem přes ně natáhla rozedrané šortky a triko, abych mohla na snídani, a pak jsem ještě na chvíli zaklekla vedle maminky do jahod. Plení nesnáším snad ze všeho nejvíc, ale bylo to nutné. Dozvěděla jsem se, že Pavel bude volat zase večer a řekla jsem si i o stovku gáže. Nebyla vlastně třeba, ale mohlo by to být nápadné.
Proklouzla jsem ven v dlouhé róbě, když mamka zašla do sklepa, ale úspěch vystřídaly problémy. Při chůzi se všechno nahoře houpalo, bradavky jezdily po hrubé látce a pěkně to bolelo. Musela jsem zvolnit a fintit. Chvíli jsem šla se založenýma rukama, občas jsem se nenápadně chytla popruhu kabelky a dalo se to snést.
U Jany jsem se pochlubila a tělíčko bylo opravdu skvělé, nepomačkané. Měla už připravené další hieroglyfy, skladbu vypálenou na disku a tak sebrala přehrávač a vlekla ho i se mnou do sklepa. Protáhly jsme se zadem, kolem garáže, do nějakého skoro prázdného skladiště a užasla jsem. V rohu parkovala sekačka na trávu, v regálu u stěny se rozvalovalo pár velkých krabic, ale uprostřed čněla až do stropu opravdová, lesklá a hladká tyč.
„Přestěhovala jsem si ji sem, ale byla už dlouho na nic,” pyšně s ní zalomcovala, když viděla můj údiv. „Hned si vyzkoušíme, jak umíš šplhat.”
Docela mi to šlo, dokud jsem měla sílu. Rychle se ale vytrácela a než jsem se naučila lézt ladně a ne zběsile a než ze mě čtyřikrát sklouzla halenka v závěsu za nohy, cítila jsem, že mám paže a nohy z másla a že všechno bolí. A při svlékání podprsenky jsem poprvé spadla.
Šly jsme radši dál. Kalhotek se prý musím zbavit na mantinelu, až u diváků, aby to byl šok. Byl to otřes i pro mě. Pomaloučku, polehoučku na obou stranách rozepnout a sotva je budu mít v hrsti, utéct a vyhoupnout se rychle nahoru.
„Výmyk asi neumíš, co?” zadívala se na mě učitelka zamyšleně a vysoukala se z šatů.
Na svislé tyči jsem si něco takového nedovedla ani představit a tak jsem valila oči. Opřela se o ní zády, chytla se za hlavou a nohy i zadek letěly vzhůru. Přehmátla a nějak se možná přitáhla i druhou rukou. Prostě najednou visela od stropu, hlavou dolů a ještě se usmívala.
Spouštěla se po spirálce k zemi, a když spatřila, že mám dokořán i pusu, zamotala do tyče lýtka a rozpažila ruce, aby mi předvedla, že to nic není.
„Kdybys to svedla, jsi za vodou,” pochechtávala se trochu udýchaně mému úžasu, když se převrátila z efektní stojky zase na nohy.
„Spíš bych řekla, že to umíš jen ty. A možná někdo v cirkusu,” kroutila jsem skromně hlavou.
Z takového doufání mě rychle vyvedla. Konkurence je prý velká a jsou ambiciózní holky, pro které není nic moc těžké. Aby to dokázala, rozhodla se předvést i něco z vyšší dívčí. Proklela nízký strop, postavila se k tyči zase zády, ale tentokrát se chvilku soustřeďovala. Potom se chytila oběma rukama za krkem a vyšvihla nohy vzhůru. Stočila se do klubíčka, rozkrokem dopadla na tyč, hned nad hlavou, nějak přendala ruce, zase se napnula a tělo plynule pokračovalo v otáčení. Celé to vypadalo, jako když dělá kotoul pozpátku, ale do kopce. Držela se za hlavou, až úplně nahoře. Prohlížela jsem skoro nahé, vypnuté tělo a zase mě zachvátil děsný obdiv.
Když seskočila dolů, usadily jsme se na podlaze a vysvětlila mi, že každá show je dřina a většinou i trochu bolí. I když je v tom zakletá finta a není to tak složité, jak to na první pohled vypadá. Tohle efektní kouzlo za mě udělá těžiště, pokud ho umím využít. Mám ho kousek pod pasem, v bedrech, ale když pořádně ohnu záda, přestěhuje se ještě níž, skoro až mezi nohy a dokážu se snadno přetočit.
Ještě důležitější ale bylo, že jsme si daly s tyčí pauzu. Slíbila, že odpoledne se pojedeme podívat ke kosmetičce a přestěhovaly jsme se zase do pokoje. Do oběda jsem se pilně svlékala, běhala, tancovala a pak už i padala únavou.
V salónu krásy jsem ještě nikdy nebyla a tak jsem se moc dobře necítila, když mne Jana poslala do koupelny, abych se pořádně umyla. Kdoví, co tam se mnou budou všechno dělat. A ještě horší to bylo s děsivým oblečením. Při představě, že by někdo spatřil mé apartní spoďáry se mi dělalo špatně. Jana se sice posmívala, že je bude zajímat úplně všechno, kromě šatů, ale taky mi bez říkání půjčila nádherné kalhotky z černé, elastické krajky.
Zaparkovaly jsme před nízkými pavilóny na okraji parku a než jsem se trochu rozhlédla a přečetla si výmluvný název „Beauty” nad honosným vchodem, byla už Jana uvnitř. Proběhla vestibulem, plným květin, kolem recepce s hosteskou, která se teď na mě šklebila s odhodláním, že druhého vetřelce už beztrestně proklouznout nenechá a zahlédla jsem ji díky skleněným stěnám a zrcadlům v jakémsi kadeřnictví. Našla si tam nějakou menší, mladou holku, se kterou se bouřlivě vítala.
Recepční se už ale zvedla od pultu s počítačem a zastoupila mi cestu. S nacvičenou zdvořilostí předvedla dokonalý úsměv, pozdrav, hezky namalovaný obličej i mlaďounké tělíčko v zelených, elegantních šatech. Naštěstí se jen tak letmo ohlédla přes rameno tam, kam jsem udiveně pošilhávala i já a najednou jsem jí už nemusela nic vysvětlovat. Úsměv vystřídalo zděšení, zmohla se jen na propouštěcí gesto a jako vyplašená myš vklouzla zase do svého hnízda. Nebylo mi nic jasné, ale šla jsem dál. Jana asi do poklidného a distingovaného prostředí vnesla pořádný rozruch. S tou holkou se něčemu chechtaly a dokonce ji krátce objala kolem ramen. Dvě kadeřnice, které svědomitě makaly na svých zákaznicích, z toho byly evidentně paf.
„Nic než práci od tebe nečekám,” zaslechla jsem veselý hlas té malé kamarádky, ale když mě spatřila, byl z toho spíš respekt a nějak důkladně si mě prohlížela.
A výrazu „High end,” jsem moc nerozuměla.
Podala mi ale přívětivě ruku, nasadila přátelský úsměv a vedla nás dál. Prošly jsme kolem luxusních vitrín s drahou kosmetikou i nákladnou zdravou výživou a zatočily jsme do haly. Spíš do nádherné zastřešené dvorany s mramorovou dlažbou, spoustou tropických rostlin a s velkou fontánou se sochou černé nahé dívky. Odněkud sem doléhala tichá hudba a v jedné z květinových oáz jsem na lehátku zahlédla snad doopravdickou modelku. Asi byla hezká, ale pusa a oči koukaly z něčeho, co se podobalo zaschlé hrachové kaši.
Zamířily jsme do krátké chodby a hned do prvních dveří. Byla tu krásná kancelář s výhledem do parku, ale jako kancelář moc nevypadala. Samé exotické kytky, nízký, pohodlný nábytek a mezi tím dva počítače, tiskárna, telefony, televizor a takové ty věci.
Jana to tu asi znala, bez říkání se uklidila do pohovky u okna, mezi rozložité fíkusy, posloužila si časopisem a nechala mě napospas své kamarádce, která mi nabídla místo u konferenčního stolku. Vůbec to nebyla mladá holka, to byl jen omyl. Teprve teď jsem si ji mohla pořádně prohlédnout a možná byla i o deset let starší. Vypadala ale úžasně svěže, mladě a střídmé, zelené šaty v odstínu kiwi jí ohromně slušely k černým, krátkým vlasům. Dělala prostě svému dokonalému podniku dokonalou reklamu.
Chovala se, jako když jí to tu celé patří a trochu se do mě pustila zima, když mě napadlo, že je to možná pravda. Znovu mi ale podala ruku a představila se jako Daniela.
„Asi bude lepší, když si budeme tykat. Třeba ne kvůli přátelství, ale budeš pro mne prioritní zákaznicí a budeme spolu řešit dost důvěrných záležitostí,” objasnila mi upřímně něco, co se dalo stěží pochopit.
Představila jsem se radši honem taky a tak sáhla spokojeně pro svůj notebook a rozložila si ho na kolenou.
„Jsem drahá, ale nabízím to nejlepší. Nejen kosmetiku. Je tu estetická chirurgie, lůžka, tedy veškeré plastiky a kůry. Samozřejmě tvarování, fitness, masáže, rehabilitace. Topky dělám ráda,” ozářila mě potěšeným úsměvem a možná ani nezjistila, že netuším, o čem je řeč. „Dostaneš u nás image, soubory a profily, poradenství i aplikace a vybereme spolu nějakou vizážistku. Mám tu externě pár dobrých holek a nějaké kluky, můžou s tebou i jezdit,” přešla plynule do úplně nesrozumitelných pojmů a hlavně se mi zdálo, že je v tom nějaké velké nedorozumění.
Naštěstí to všechno dorazilo i k Janě a tak zvedla roztržitě oči od svého článku. Vysvětlila, že takové věci zatím počkají, ale že musím mít co nejdřív super tělíčko. Šikovně nasměrovala Danielu na nějakou lepší runway, protože za chvíli okolo mě lítaly pojmy už o malinko bližší. Bezostyšně jí vyzradila, do čeho se hodlám pustit a dohodly se na typologii s praktickou lekcí líčení a malování, abych se mohla předvádět lidem. A na kosmetice, epilaci a všem možném dalším, abych při tom mohla být nahá. Na nenápadný dotaz, kam se mají posílat faktury, odpověděla palcem zabořeným do hrudi a tak Daniela konečně sklapla počítač a povzbudivě se na mne usmála.
„Pustíme se do práce, co myslíš? Udělám si nejdřív fotečky,” vybídla mě s nakažlivou veselostí a zvedla se.
Šla jsem rozpačitě za ní a Janu jsme nechaly ve společnosti poutavých magazínů. Ateliér byl až dole, pod schody a musela jsem si svléknout šaty, protože potřebovala nahá ramena. Rozsvítila zatím reflektory v malém studiu.
Modré stěny přecházely oblými hranami až na podlahu, na stativu se vznášela velká kamera a reflektory jsem ani nepočítala. Každý měl před sebou ještě mřížky a destičky, aby světlo nebylo tak prudké. Padal z toho docela strach, jen tak v kalhotkách jsem se taky necítila, a když se ještě nad objektivem rozsvítilo červené světélko a došlo mi, že se už všechno natáčí, nevěděla jsem co dělat a jak se tvářit.
Daniela mne v tom ale nenechala. V klidu si sundala střevíce, pověsila si kolem krku dálkový ovladač, pootočila monitor, abychom na něj viděly a přišla ke mně. Asi věděla, jak mě uklidnit. Pochválila postavu, přiznala, že by chtěla, aby jí bylo taky osmnáct, odněkud vytáhla kartáč, učísla mi vlasy a ještě je trochu upravila rukou.
„Je dobře, že nejsi nalíčená. Potřebuju tě takovou, jaká si,” usmála se na mne skoro zálibně a přinesla si zvláštní podnos, který připomínal paletu.
A taky se jako malířka chovala. Poodstoupila, pečlivě mě zkoumala a pak otřela čelo, bradu a malinko i ramena vlhkým ubrouskem. Jinde zase zašmejdila jemným štětečkem s pudrem, párkrát se ohlédla na monitor a byla spokojená. Odešla ze záběru, ale byla blízko.
„Zkus se tvářit přirozeně. Mysli na něco příjemného. Naplánuj si třeba dovolenou. Pomalu se otáčej dokola. Bude lepší, když se budeš víc usmívat, než kabonit. Podívej se taky na mě,” poslouchala jsem její zábavné pokyny a snad jsem opravdu zapomněla na strach.
„Teď z tebe udělám marťanku a poničím ti účes,” připravila mě na další zážitky a přitočila se s gumovou čepičkou, která připomínala starodávný čepec na koupání.
Pečlivě pod ní zastrkala všechny vlasy a zase to musela vidět i kamera. Ještě se něco zopakovalo ve vedlejší, menší místnosti, kde bylo pro změnu všechno světlounce šedivé, aby se prý dala přesně chytit barva. Měla jsem to za sebou.
Jana se už v kanceláři nudila, a když se dozvěděla, že nám to bude ještě trvat dlouho, šla si půjčit kolo, aby vyzkoušela novou cyklistickou stezku, která hned v parku začíná. Bylo mi divné, že to dokáže v odvážné minisukni, ale je holt taky odvážná.
„Teď bych si s tebou chtěla taky trochu popovídat. Měly bychom se poznat,” usmála se na mě Daniela kamarádsky, když jsme osaměly a posadila si mne zase k nízkému stolečku.
Snesla na něj müsli tyčinky, minerálku, ale taky podnos s banány, mandarinkami a několika krásnými zelenými jablky. Opřela se pohodlně do křesílka proti mně, ale taky jsem si všimla, že do klína nenápadně schovala podložku s papírem a tužkou. Sáhla po té největší mandarince, a když ji pečlivě oloupala, podělila mě polovinou. Usmívala jsem se na ní taky a strach se snad někam rozplynul.
Povídaly jsme si o všem možném. Zajímal ji můj názor na život, na svět a taky mi prozradila svůj. Zjistily jsme, že máme mnoho společného. Chtěla vědět, jaké se mi líbí barvy, jestli chodím taky pozdě spát a ráno nerada vstávám. Zeptala se, jestli ráda tancuji, jaký dělám sport, a pak se rozhovor stočil na kluky. Klidně jsem jí vyžvanila, jací se mi líbí a jací zas vůbec ne. Když se ale začala zajímat i o to, co se mi líbí na ženách, dost jsem znejistěla a asi to na mně poznala.
„Každé z nás se líbí hezká ženská, ale někdy to nedokážeme přiznat,” důvěrně se ke mně naklonila. „Jsem zvědavá, co si o tom myslíš, ale já bych asi jinak tuhle práci dělat nemohla.”
Znělo to pravdivě, i když překvapivě a tak jsem se taky rozpovídala. Probraly jsme barvy vlasů, obličej, líčení, voňavky, oblékání a spoustu dalších věcí a postřehů. Snědly jsme tyčinky, plno ovoce a Daniela měla najednou hustě popsanou stránku. Byla to úplná záhada, vůbec jsem ji neviděla psát.
„Poznala jsem trochu tvou dušičku, takže se podívám i na tělíčko. Jsi docela sympatická a budu ti asi fandit,” zakončila rozhovor nenuceným protažením a ještě mi stačila podat ruku, abych mohla z nízkého křesílka vyskočit.
Odešla k počítači, a když jsem na monitoru spatřila svou tvář, přitočila jsem se zvědavě taky. Mé obrázky se sem nějakým způsobem přestěhovaly a obličej zářil na černém pozadí jako měsíc v úplňku. Snad poprvé v životě jsem se viděla v nadživotní velikosti a byl to šok. Tahala přese mě nějaké barevné čtverečky, pokyvovala hlavou, něco ladila a dalších záběrů jsem se nedočkala. Trvalo to jen pár minutek a už se zvedla a zamířily jsme ke dveřím.
Šly jsme jen za roh, do velké místnosti, která připomínala moderní lékařskou ordinaci.
„Vyskoč si nahoru, ale nejdřív se svlékni,” ukázala na vysoké lehátko, nebo spíš úzký a dlouhý stůl s měkkým, igelitovým povrchem.
Našla jsem u dveří věšák, zula si boty, pověsila šaty, a když jsem zvedla hlavu, skoro jsem se zděsila. Daniela se v druhém koutě svlékala taky. Klidně přetáhla šaty přes hlavu a objevila se v elegantním bílém prádélku. Nevypadala špatně, ale dobře se mi z toho neudělalo. Byl to samozřejmě omyl a ještě nedávno by mě takové hanebné myšlenky vůbec nenapadaly. Rychle vplula do zeleného lékařského pláště a začala ho pečlivě zapínat. Byla u stolu dřív než já a trochu se zarazila.
„Jestli ti to nevadí, měla bych tě radši bez kalhotek. Chceš se ukazovat celému světu nahá, tak se holt o tebe musím postarat všude,” snažila se mi pomoct omluvným úsměvem, ale už jsem se za svůj stud zastyděla.
„Jasně, nevadí,” zalhala jsem bravurně a se stejnou jistotou jsem se zbavila i posledního kousku oděvu.
Musela jsem si lehnout na záda a stála nade mnou se štůskem formulářů. Vyplňovala jeden za druhým a já jsem podle jejích pokynů zvedala ruce za hlavu, nohy nad sebe a tak dále, dokud bylo co psát. Pak ještě chvilku přemýšlela a nakonec se do mě pustila.
„Asi se opaluješ někde na balkóně. To by takhle nešlo, jsi pěkně strakatá. V podpaží ti uděláme epilaci sami, asi to drhneš nějakým tupým strojkem. To akné na rameni a na spánku se vyléčí a něco na to dostaneš. I hormony. A co chceš dělat s tou divnou ozdobou pod pupíkem? O prsty na nohou a o chodidla se musíš taky starat,” snesl se na mě celý vodopád nedostatků.
Myslela jsem, že vůbec neskončí a rychle jsem dospěla k přesvědčení, že bych se mohla ukazovat leda tak potmě. Tolik závad snad neměl ani Titanik. Když mě potopila až na dno a sebevědomí bezmocně lapalo po dechu, konečně si toho všimla a povzbudivě se usmála.
„Ty si z toho něco děláš? Takhle je na tom každý. Od toho jsme tady, aby se s tím zabojovalo. Náhodou by ti mohli všichni závidět, akorát o sebe moc nedbáš,” snažila se mě konejšit, ale možná jen proto, aby se mohla beztrestně věnovat další potupě.
Vytáhla dokonce lupu, prohlížela pleť, ptala se na alergie a přilípla na mne pár lakmusových papírků. A do podpaží a pod loket namazala několik krémů. Pak jsme hledaly mateřská znaménka a zdálo se, že je zklamaná, když jsme našly jen dvě malé hnědé tečky. Na krku pod uchem a na levém nártu. Musela jsem se obrátit na břicho a zlomyslnosti pokračovaly i z druhé strany. Zmapovala asi nevábné chloupky na hýždích a nad kotníky, ale taky mi je hned zakázala holit. Jsou prý slabounké, světlé a ničemu nevadí. I kdybych někdy fotila detail, dokáží si s tím v počítači poradit a nemusím hned iniciativně podlehnout. Bručela si to spíš pro sebe, ale ucítila jsem příležitost.
„Všichni se holí,” vzepřela jsem se a doufala, že mi poradí nějaký dokonalý způsob.
Tvrdila ale, že každá móda je především velký byznys. Snad už čtvrtina lidí uvěřila, že odstraněné chloupky nerostou rychleji a nejsou silnější, ale seriózní, nezávislý výzkum asi ještě nikdo neviděl. Vypadalo to spíš na dobrou kamarádskou radu, než na úspěch s epilací.
Jakmile se prý jednou začne, je to většinou už napořád, pokud se nezvolí nějaká hodně razantní metoda. Když už nic jiného, chloupek dorůstá ostrý, v plném průřezu, bez špičky, která vzniká otěrem a vlastně ho zjemňuje a ztenčuje. Je to pak prostě pořádné strniště. Není žádné umění oholit se třeba všude, ale vydržet za pár dní ty následky.
Myslela jsem, že už trápení skončilo, když se tak rozpovídala, ale najednou přišlo to nejhorší. Úplně klidně mi roztáhla zadek, a když zahlédla pár problémů i tam, musela jsem si kleknout na všechny čtyři. Pěkně jsem se styděla, ale zadní tváře se snad nečervenaly.
Našla pupínky nebo uhříky, taky něco jako husí kůži, znovu zanaříkala nad tím, jak jsem špatně opálená a zaradovala se, že bude dělat epilaci i tam.
„Už to máš za sebou. Pojď dolů, sedneme si k tomu,” plácla mě nakonec přátelsky do boku.
Natáhla jsem si kalhotky, zašilhala na věšák po šatech a nechala jsem se usadit ke stolku.
„Když se chceš předvádět, musíš být dokonalá a něco pro to holt udělat,” uvedla to celkem logicky, ale pak už to bylo horší.
Poučila jsem se, že jsem světlý letní typ, že mám širší, slovanský obličej, mastnou pleť a zdaleka to ještě nebylo všechno. Naštěstí jsem netušila, jestli se mám dmout pýchou, nebo pukat zlostí a tak jsem jen statečně kývala. Bude tu důkladná dokumentace, a když jim zůstanu věrná, bude se prý všechno optimálně řídit podle mých vlastností, potřeb, typologického modelu a zvoleného stylu.
Zrovna s tím stylem to bylo dost přehnané. Buď má Daniela v hlavě jen ty své topmodelky, nebo se mnou má Jana nějaké divné plány. Kdoví, co jí stačila všechno napovídat. Image se prý týká účesu, líčení, ale taky způsobu oblékání, vůně, nehtů a možná i všeho. Znělo to možná lichotivě, ale jsem zvyklá podřizovat se úplně jiným věcem. Vždycky jsem byla sama sebou a dělala si se svým tělíčkem co chci, tedy většinou nic.
Snažila jsem se bránit, ale moc neustoupila. Když se prý chci živit tím, jak vypadám, a čeká mě velká konkurence, nezbývá nic jiného, než být naprosto super. Všechny ty stylové věci se vyladí až postupně, v každém případě se prý musím smířit s delšími vlasy, ale určitě se nechá vyniknout mé mládí a bude to něco sportovního.
Začaly jsme radši probírat to, co se musí do týdne stihnout. Slíbila jsem, že si někde u nás najdu solárko a doopálím se, abych si nedělala ostudu. Pod pažemi, mezi prsty a nejlépe prostě všude. Epilace se udělá ještě dnes, aby se pokožka stačila zahojit a podle toho, jak budu reagovat, se naplánuje i další pravidelný postup. Zabředly jsme do vosku, rotačních pinzet, elektrických jehel a laserů, ale taky jsem pochopila, že když budu chtít být pořád hladká, musím stejně sáhnout k obyčejné žiletce a epilačnímu krému, protože všechny ty vědecké metody potřebují chloupky pěkně vyrostlé.
Nechala mě chvíli samotnou, vrátila se s ženou v bílém, kosmetičkou a šlo to hrozně rychle. Kalhotky musely zase dolů, sjelo i lehátko, rozsvítilo se silné světlo a k ruce si přivezla celý stolek s náčiním. Naposledy jsem se podívala na svého nešťastného bobra, mizícího pod nůžkami. Na zkrácené chloupky přišel krém a dočkala jsem se podrobné péče. Někde zabolela mašinka, jinde štípal umělý vosk a tak jsem radši neotvírala oči.
Myslela jsem, že to bude dlouhá lapálie a tak jsem byla překvapená, když byl najednou konec. Byla jsem prohlédnutá zepředu i zezadu, umytá a nabalzamovaná. Voňavý krém krásně chladil a osvěžoval utrápenou pokožku. Bylo to skoro tak příjemné, jako pocit, že už to mám za sebou. Aspoň protentokrát.
Daniela mezitím nezahálela, a když poděkovala své kolegyni a odlákala mě vedle, do místnosti s velkým zrcadlem, ukázalo se, že pro mě má spoustu škatulek. Přitáhly jsme si k tomu židličky a dostala jsem nalejvárnu. Krémy, vodičky, tabletky a vitamíny, ale taky došlo na líčení. Dozvěděla jsem se, jaké barvy se ke mně hodí, jak které působí, že světlé odstíny přibližují, tmavé zdůrazňují, prohlubují a třeba i zužují. Vysvětlila mi, kdy používat mat, který dokáže zamaskovat lecjakou nerovnost a lesk, který naopak všechno zvýrazní.
Zkoušela jsem to sama a fungovalo to. Najednou jsem měla štíhlejší obličej a malovaly jsme oči. K modrým se hodí nenápadný oranžový stín, děsně prokouknou. Trochu rozmáznout a protáhnout ke stranám, ke konci obočí. Kočičí pohled. Kajalovou tužkou se objedou kontury a řasy se barví dvakrát. Začínalo mě to bavit. I s pusou se dala dělat kouzla. Matná rtěnka je elegantní, ale lesklá působí smyslně. Zvolily jsme samozřejmě druhou možnost, okraje se ještě trošinku zvýraznily tmavším odstínem a rty byly najednou vlhké, plastické a sexy. Zvlášť ten dolní, větší, který si zvykl odpočívat v jemných, rozkošných drážkách.
Dodělaly se tváře a věnovaly jsme se tělu. Pokud chci být nahá a perfektní, musí se prý dělat make-up všude. Dostala jsem k tomu kelímek se základem, pudr v barvě pokožky a pár větších štětečků a labutěnek. Něco se tím dá úspěšně zamaskovat, ale hlavně prý matný, celistvý povrch působí lépe a dokonaleji, než kdyby se na mně něco lesklo, nebo svítilo jiným odstínem. Musím ale hlídat, abych se nepotila a z toho šel strach. Antiperspirant jsem dostala taky, ale vůbec jsem netušila, co se mnou chudák svede.
Nakonec jsme probraly několik kritických míst a taky ta, na která se často zapomíná. Kolena, lokty a hlavně chodidla. Pokud se někdy zbavím i bot, opravdu by asi růžovoučké, bílé, nebo do červena otlačené nožky vypadaly komicky. Šla z toho hlava kolem, ale snad už teď budu v záležitostech krásy jistější.
Mohla jsem se obléknout a Daniela zatím všechny ty zázraky naskládala do igelitové tašky a přidala k nim i knížku o tom, jak se má žena udržovat. Bylo to jako o Vánocích a když jsme v prosklené hale potkaly Janu, měla jsem strach, aby ji drahá značková kosmetika nevyděsila.
„Vypadáš nádherně a ta rtěnka má určitě báječnou chuť,” zajímala jsem ji ale jen já.
Plýtvala i před Danielou rozpustilostí a tak mě pro změnu chytly obavy, že tu není jen prioritní a bohatou zákaznicí s hojnými privilegii.
Když jsme se rozloučily a vyjely z parkoviště, nenápadně jsem ji pozorovala. Dávala mi spoustu drahých věcí a skoro jsem si na to už zvykla. A tělíčko se nějak rychle naučilo, že od ní dostává i rozkoš. Samo si o ní říká a nedá se to ovlivnit. Prohlížela jsem si štíhlou postavu, nahé nohy s vyhrnutou džínovou minisukní a bála jsem se, aby si toho nevšimla.
Probrala jsem se z hříšných snů až v garáži a realita byla skoro snesitelnější, i když měla podobu zatrápené tyče. Jana pod ní přivlekla starou matraci z pěnové gumy a na zkoušku vyšvihla tu svou podivnou stojku jen tak v sukni.
„Chce to sílu v pažích a dobrou koordinaci, přesně přehmátnout,” zkoumala mě zamyšleně a asi se jí zželelo vyděšených očí.
Vyhodila zase nohy vzhůru a zkoušela něco jiného. Nebyla tak vysoko, ale vzpírala se rukama a tělo bylo nad hlavou. Pokrčila stehna, pustila mezi ně tyč a se zadečkem trčícím do výšky sjela pomalu, šroubovitě k zemi.
„Z tohohle nebudeš mít strach,” odhadla mě špatně a chystala se mi hned pomáhat.
„Nemám na to odvahu,” sklopila jsem oči a dávala si to všechno dohromady.
„Neboj, chytni se. Vytáhnu tě nahoru,” pochopila to taky špatně a opřela mi dlaně do boků.
„To děláš pořád, ale mám dojem, že se spíš propadám,” vymanila jsem se a cítila, jak hořím.
Napadlo mě, že se vždycky nejvíc stydím za svůj stud a taky jsem přemýšlela, jestli je vůbec šance to celé zastavit.
„Chybí ti odvaha,” konečně jí to červenání došlo.
„Přinejmenším kalhotky,” upřesnila jsem to. „Nechci se takhle ukazovat, ještě se stěžněm mezi nohama.”
První opravdové vzepření a nepochodila jsem. Je to prý rychlé a nic nebude vidět. A tyč prý možná takovým jistým symbolem je, jinak bych taky mohla křepčit kolem ohně. Poslouchala jsem důvody a za chvíli se mi zdálo, že má nejspíš pravdu. Naučila jsem se děsně podléhat.
Opřela jsem se zády o nešťastnou, hloupou trubku a vzpírala se do pochybných výšin. Rameno jsem měla bolavě otlačené hned, ale časem se zužitkovala i zoufalá píle. Objevila jsem ten správný švih a grif, který mne vynesl nahoru rychle a snad i elegantně. Pak už to chtělo jen poznat váhu nohou, abych se dokázala měkce překlopit a vyladit sestup tak, aby to bylo pomalu, do spirálky a hlavně abych si nespálila ruce.
Jana to nasadila na muziku, pasovalo to na lehké arpeggio a byly jsme zas o kus dál. Taky jsme toho ale už měly dost. Zakončily jsme pracovní den odpočinkem v kuchyni, a když jsem začala vyzvídat, jak to chodí v soláriu, vzpomněla si, že Irena má takový stroj doma. Hned jsme ji zavolaly a plno se toho vyřešilo.
„Dneska jsi měla v autě mlsnou náladu. Co tomu říkáš?” vyděsila mě ale hned v zápětí.
Zahanbeně jsem svěsila hlavu a začala opatrně vysvětlovat, že dnešní večer je vyhrazený pro Pavla. Bylo to zbytečné. Propadla nadšení a než jsem vklouzla do šatů, šla zkoumat jízdní řád a dvakrát se ujišťovala, jestli nechci svézt aspoň k metru.
Mamka si pochvala, jaký má na mě Pavel úžasný vliv. Měla mě doma už před šestou a vyšlechtěnou k nepoznání.
„Sluší ti to. Jsi jako obrázek z časopisu a to jen čekáš na telefon. Co až půjdeš na rande?” vtipkoval i táta.
Spíš jsem ale měla starost, jak propašovat z verandy tu kupu dárečků. Naši museli zase zůstat v nevědomosti. Rozhodně bych nevysvětlila, kde jsem vzala tolik peněz na půvab.
Maminka se s Pavlem párkrát viděla, když si pro mě přišel domů. Moc se jí líbí, našemu vztahu asi fandí a možná by dokázala přemluvit i taťku, spřádala jsem odvážné a divoké plány, když už bylo plno hodin a nikdo nevolal. Seděla jsem natěšeně pod oknem, jako šeredná Nanynka na tancovačce a v kuchyni jen vytrvale tikaly hodiny. Maminka odlákala ven i tátu a naštěstí neúnavně zalévali a okopávali, i když už byl dávno čas večeře.
Konečně utrpení pominulo, telefon zadrnčel. Vrhla jsem se po něm tak rychle, že musel poznat, jak po něm děsně prahnu, ale už se to nedalo napravit. Divil se mé rozmrzelosti z dlouhé pauzy, ale tvrdil, že volá vždycky v úterý a ještě mi to nikdy nevadilo. Dodatečně poblahopřál k maturitě, ale na známky se vlastně ani nezeptal. Byl zase přes prodloužený víkend doma u rodičů a zavolat dřív ani nemohl.
Nebažila jsem po dlouhém telefonování, tam někde na druhém konci mi byl na nic. Potřebovala jsem ho dostat na rande. Nejdřív jsem opatrně testovala náladu, probudila trochu zvědavosti, připomněla důvod k oslavě, zamíchala do toho ještě pár výčitek z dlouhé absence, a když už se chytal, naznačila jsem i roztoužení.
Bylo vyhráno a zbývalo vymyslet, kam půjdeme. Napadla mě vyhlídková restaurace na druhé straně našeho kopce, ale došlo mi, že je v cestě inkriminovaná lavička a tak jsem na to zase rychle zapomněla. Stejně to tam mají strašně drahé. Pavel navrhl, že se sejdeme v centru a tak jsem to nechala. Bude asi chybět romantika letní noci, ale důležitější byly mé tajné plány.
Pro jistotu jsem se trochu najedla, ale před osmou jsem už pózovala mamince v nových šatech, stříbrných botkách, s nalakovanými nehty a dokonce i s náušnicemi od Ireny. Naštěstí nepoznala, že jsou až moc pravé. Šprýmovala, že mě bude muset přihlásit na nějakou soutěž krásy, abych se měla v životě dobře a přizvala k tomu i taťku. Rychle jsem jim připomněla ideální postavu anarektických manekýnek, která je o pár kilo úspornější. Samozřejmě jsem to trochu přehnala, ale důležitější bylo stihnout autobus.
Pavel už čekal a tak jsem se mu vrhla kolem krku. Potulovali jsme se ulicemi, drželi jsme se většinou za ruce, ale i jinak. Můj vylepšený vzhled a šaty neocenil, ale dá se u něj snadno zjistit, jak je na mě pyšný. Pokukoval po mně obdivně a uznale, když jsem se dívala jinam. Třeba do výkladní skříně.
Měl na sobě světlé kalhoty a zelenou košili s bílým vzorem a krátkými rukávy. Byl opálený a slušelo mu to. Znala jsem ho snad jen ve vytahaném tričku nebo svetru a takhle vypadal mnohem lépe. Mužněji. Pochválila jsem mu aspoň košili, a když jsme se líbali, zkusila jsem opatrně rozepnout knoflíček.
Zastavila nás až Vltava. Nezamířili jsme na most, ale sešli jsme k vodě, na náplavku. Kromě hejna zvědavých labutí a cizojazyčných turistů, houfujících se kolem výletní lodi jsme tu našli i malou, nenápadnou pizzerii. Se stolky venku, s velkými barevnými slunečníky a s výhledem na Hradčany z žabí perspektivy.
Vmáčkli jsme se do odlehlého koutku, zády ke kamenné, sluníčkem sálající zdi a pozorovali poslední paprsky oranžového kotouče, ztrácejícího se pomalu za Petřínem. A taky jsme objednali pizzu, pivo a červené víno.
„Víš Pavle, potřebuju žít naplno. Moc toho chci a nestačí mi představa, že mám kluka. Chci být žena, chci někomu patřit. Poznávat, že jsem tvoje,” špitala jsem mu do ucha, když po pizze zbyl jen špinavý talíř a z mého vína loužička na dně honosné sklenky. „Chtěla bych s tebou žít a ne si jednou týdně telefonovat,” tiskla jsem se zoufale do jeho náruče.
Prozradil, že po mně taky touží, že zkusíme něco naplánovat a třeba to půjde o prázdninách. Pokoušel se mě konejšit, ale připadalo mi to skoro v nedohlednu. Ještě celý červen.
„Třeba můžeš přijet na nějaký týden k nám na Vysočinu, když budeš rozumná,” dodal ještě a skoro se mi zatmělo před očima.
Být rozumná. Dokázala jsem si vysvětlit, co by to znamenalo. Jeho rodiče mají pole a zemědělskou usedlost, plno starostí a málo pochopení pro zábavu. A což teprve objímání, nebo snad dokonce milování. Před svatbou. Asi bych tam mohla dělat děvečku, pást husy a večer si povídat s babkami pod lípou.
Pavel to na mně poznal a bylo vidět, že ho to mrzí. Nic jiného ale asi navrhnout nemohl a tušila jsem, že se dál než do sousední vesnice na jarmark přes léto nedostane. Dokonce mi ho začalo být líto.
„Je to ještě daleko, něco snad vymyslíme,” pustila jsem se do utěšování zase já. „Teď o víkendu asi zůstanu doma a můžeme to probrat,” nahazovala jsem opatrně udičku a zaprodávala chatu s rodiči i všechny své přítelkyně najednou.
„Možná by to šlo, začalo zkouškový a zůstávám na koleji,” zachvěl se splávek a má dušička poskočila radostí.
„Musím ale šrotit, dělám čtyři zkoušky,” pokoušel se trochu kličkovat, ale věřila jsem, že to nebude dlouho trvat.
Nabídla jsem, že mu budu pomáhat, kliďánko ho z něčeho vyzkouším, ale nesetkalo se to s velkým pochopením. Asi mě už dávno prokoukl.
„Taky občas potřebuješ vynechat, odpočinout si a trochu se odreagovat. S tím bych ti taky mohla pomoct,” zasekla jsem honem na druhou stranu.
Asi jsem byla úspěšnější, protože bylo ticho a jen si mě k sobě víc přimáčknul.
Využila jsem toho, předvedla mu malinkou ukázku, jak si představuji péči o znaveného studenta a slavila jsem vítězství. Dali jsme si k tomu další víno a pivo a domluvili jsme to na páteční večer. Přijde pro mě domů, ale nejdřív ještě pro jistotu zavolá, kdybych přece jen musela na chatu.
Najednou jsem byla spokojená, klidná a hezky cinknutá. Motala se mi hlava a trochu asi i nohy, protože si mě vedl s paží kolem boků. Dojel se mnou až k nám nahoru a bylo to třeba. Bylo to senzační, zamilované a opojné.