|
| Rady na cestu |
|
|
|
|
|
|
|
|
| |
|
| Cesta
Slovensko
Protože přes Slovensko je nejjednodušší cesta po dálnici, je nutné si pořídit dálniční známku. Slováci prodávají i desetidenní za 200 Sk. Deset dní je sice taková doba na nic, ale co se dá dělat, na zpáteční cestu jsme si museli koupit novou. Pokračovali jsme dále na Bratislavu a odtud po pohodlné silnici na Komárno.
Maďarsko
Po přejetí úzkého mostu přes Dunaj v Komárnu jsme se vypravili na Budapešť. Nechtělo se nám platit za dálnice, a proto jsme jeli po souběžné komunikaci, která byla skoro stejně rychlá. V Budapešti jsme se promotali skrz centrum na silnici na Szeged. Ulice v Budapešti jsou ale otřesné. Je to záplata na záplatě. Kdo zná Českomoravskou ulici v Praze, dovede si představit, o čem mluvím. Nicméně Budapešť je docela zajímavé město. Zabloudit je prakticky nemožné, protože jsou zde jenom čtyři mosty a značení dobré. Do Szegedu vede taky dálnice. Využili jsme ji ovšem až na cestu zpátky, kdy už jsme přesně věděli, jak jsme na tom finančně. Výhodou je, že se na nich dá platit i v eurech, ovšem nazpět vrací forinty, což nepotěší.
Rumunsko
Po příjezdu do Rumunska jsme byli připraveni téměř na všechno. Mezi lidmi kolují různé historky o přepadeních na železničních přechodech, zkorumpované policii a další. Nic jsme nepodceňovali, měli jsme připravené drobné pro policii, byli jsme ochotni v případě nouze obětovat i karton piva. Na druhou stranu jsme cítili jistou výhodu v tom, že jsme byli tandem dvou aut a celkem šest kluků. Pravdou je, že se na nás za celou cestu nikdo ani křivě nepodíval.
Za hranicemi jsme se museli vypořádat s dotěrnými prodejci a žebráky, pro které jsme už zápaďáci a jejich způsob prodeje je hodně podobný arabskému. Vyrazili jsme po hlavním tahu směrem na Arad. Překvapila nás vysoká kvalita silnice. To jsme nečekali, směle se to vyrovnalo našim prvním třídám. Tím padl další mýtus. Kvalita se horšila jenom ve městech, která jsou velmi vybydlená. Působila na nás smutným dojmem. Krom toho byla velmi špatně značena. Chtělo to zvýšenou pozornost ode všech, ale nakonec se to dalo pokaždé zvládnout napoprvé. Fígl je v tom, čekat ceduli tam, kde by jí člověk normálně nečekal. Bývají za hustými stromy, vysoko na lampách, daleko za křižovatkou nebo pootočené do špatného směru, vlastně je to celkem zábava.
Za Aradem jsme pokračovali na Temešvár (Timisoara), kde se situace opakovala a Lugoj, který je přece jen menší a hezčí. Po projetí této silné trojky nás čekal průjezd Jížních Karpat. Bylo to krásné údolí s neporušenou krajinou. Vzhledem k častým dešťům je neuvěřitelně zelená. My tu zmokli cestou tam i zpět.
Cesta nás zavedla až k městu se zajímavým názvem Drobeta – Turnu Severin. Odtud je to už jen kousek do Vidinu, kde jezdí trajekt přes Dunaj do Bulharska. Abychom to nemuseli objíždět, vybrali jsme si zkratku po malé silničce přes místní vesnice.
Byl to docela záhul, protože vesnic je tu mnoho, jsou dlouhé a plné lidí a zvířat. Pasoucí se dobytek v pangejtu, koně uprostřed silnice, toulaví psi, rodinky hus a další, to vše riskuje život a nezná ostych z aut. Dokonce i lidé se nezdráhají spadnout přímo pod kola, a proto není možné držet ani padesátku. Nicméně jsme to nějak zvládli a do Vidinu dorazili. Dali jsme Rumunům na rozloučenou pár desítek Eur za nesmyslné poplatky a mohli jsme na hranice a následně na nájezdovou rampu na trajekt.
Bulharsko
Trajekt jezdí zhruba po půl hodinách, ale žádný pevný jízdní řád jsme nikde nenašli. Cesta netrvá ani čtvrt hodiny a je to docela zajímavé. To, že jsme se dostali na druhou stranu řeky a zaplatili za desinfekci (projetí špinavou kaluží) ale neznamenalo, že už jsme v Bulharsku. Za rampou je závora a my jen mohli čekat, až celníci uznají za vhodné a pustí nás k samotné kontrole. Měli jsme štěstí, čekali jsme jen dvacet minut, ale Nikola jednou čekal čtyři hodiny. Odbavení trvalo dlouho. Když nás propustili, museli jsme projet přes další dvě kasy a zaplatit další poplatky. Kluci se potom dohadovali, jestli nebylo lepší nezastavovat, ale když jsme to na zpáteční cestě zkusili, na výjezdu nám chyběl příslušný doklad o zaplacení a stejně jsme to museli uhradit.
Silnice v Bulharsku nám přišly o chlup horší, než v Rumunsku, ale některé úseky, hlavně ze Sofie na hranice s Řeckem jsou úplně nové, financované EU. Jelikož Bulhaři používají azbuku, mohli by mít mladší ročníky problém se značením, ale hlavní směry jsou občas popsané i latinkou.
Na silnicích hlídkují desítky policejních aut a občas si nás zastavily. Jednou nám řekli, že jsme jeli moc rychle a zase nás pustili (to byli ti praví). Jednou nás zastavili a začali rovnou křičet. Ve chvíli, kdy zastavilo i druhé auto, zmírnili, upozornili nás na bandity a odjeli (to byli ti falešní). Krom toho jsme cestou potkali auto rádoby zapíchlé (pouze opatrně zaparkované) ve škarpě na velmi přehledném místě, aby bylo už z dálky vidět. Blikalo a z krajnice na nás mával řidič. Opodál jsme tušili kumpány (to byli ti banditi). To je klasická situace, samozřejmě jsme ani nepřibrzdili.
V Sofii se na nás hned přilepil taxikář a mermomocí se nás snažil zastavit. Asi nás chtěl navádět městem. To ale nabylo potřeba. Proto to musel po chvíli zdrcen vzdát. Peter se orientoval.
Řecko
Po Řecku se cestuje velmi snadno. Silniční síť je dostatečná a dobře značená. Jedinou výjimkou je Peloponéz, kde lidé žijí trochu mimo všeobecný hektický pokrok. Člověk se ale jejich pohodičkou brzy nakazí a vůbec mu nedostatky nevadí, spíše naopak.
Po celé zemi je dobrá dálniční síť. Za dálnice se platí. Nejčastější poplatek byl 1,40 euro za úsek okolo padesáti kilometrů. Vyšší sazby se platily ve vysokých horách, kde bylo potřeba přesunout mohutnou masu horniny k docílení optimálního stoupání či klesání.
| |
|
|
|
| 
Krajina v
Rumunsku
Trajekt
Trajekt
Pobřeží v
Řecku
Krajina v
Řecku
Pohoří v
Řecku |
|
|
| Ceny
Ceny produktů se dají srovnávat s ostatní Evropou a zdálo se nám, že se v Řecku ceny za poslední dobu dost zvýšily. Typické místní potraviny, jako například ovoce a víno jsou levnější než u nás, ale musí se nakupovat v určitých obchodech. Nám se nejvíce osvědčil Lidl, ale zase v něm neměli pečivo.
V restauracích se ceny za jednu porci pohybují kolem 5 € za porci, pizza je za 5 až 15 €. Pouliční gyros je za 2 €. Voda je skoro zadarmo. Pivo nabízejí v restauracích nejčastěji Heiniken a Amstel za 1,30 €. Nejlépe se dal pít Amstel a bylo ho půl litru.
| |
|
|
|
| |
|
|
| Řekové
Co jsme měli možnost poznat, Řekové jsou velice milí a vstřícní lidé. Jsou to rodilí obchodníci a rádi smlouvají. Usmlouvat cenu se nám dařilo i v kamenných obchodech a kempech. (Samotné nás to smlouvání tak chytlo, že se nám dokonce po návratu podařilo usmlouvat cenu piva v jednom baru na Náměstí Míru ze 40 korun na 18, což v našich končinách vůbec nebývá zvykem.)
Při návštěvách restaurací bývá pravidlem, že se automaticky každému započítá couvert (okolo 0,30 €) za čisté papírové ubrusy a několik karaf s vodou. V méně turisticky frekventovaných místech nemají jídelní lístky a majitel vezme člověka přímo do kuchyně, aby si vybral, co se mu líbí. Lidem, co si potrpí na hygienu se ale nebude líbit nic :-). Nicméně jídla bývají chutná a nezávadná. Na menší porce si člověk snadno zvykne, protože v letním parnu ani není takový hlad.
Problémem hlavně na peloponézu je v jazyce. Místní neumí cizí řeči, ale to není překážkou. Naopak to bývá zdroj zajímavých a mnohdy i příjemných situací při setkání dvou odlišných kultur.
| |
|
|
|
| 
Řecký traktor |
|
|
| Ubytování
Na naší cestě jsme nejčastěji přespávali v kempech. To byl oproti minulým letům posun k jakémusi komfortu, ale bylo to nutné, abychom se mohli opláchnout. Řeky v Řecku nejsou, tak jsme je nahradili sprchou. Kempy jsou na velmi vysoké úrovni, mnohem vyšší, než u nás. Všechny do jednoho chrání stromy a vrhají příjemný stín. Středobodem je taverna, (pro některé to bývají vždy čisté toalety). V kempech, které neleží u moře je samozřejmostí velký bazén. Jedna noc přijde bratru na 5 € na osobu, za auto pak 5-6 €. Stan nevím, žádný jsme neměli a ani není potřeba, člověk by se akorát uvařil.
Několik nocí jsme strávili jen tak v přírodě v horách. Místo se hledá snadno, protože osídlení je v horách velice řídké. Akorát ve výškách okolo 2000 metrů nad mořem se musí v noci počítat s mírným chladem. Taky je dobré dávat si pozor na oheň, protože nikde není voda a vyprahlá tráva hoří překvapivě rychle.
| |
|
|
|
| 
Kemp u
Athén
Kemp u
Korintu |
|
|
| Obecné poznatky
Řekové používají své vlastní písmo. Ze začátku to pro nás byl malinko problém, ale postupně se do toho všichni dostali a dnes už umíme řeckou abecedu zpaměti. Cedule na hlavních tazích jsou totiž dvojjazyčné a to je nejlepší způsob učení (nejdříve uměli řidiči a navigátoři a ti pak doučovali ostatní).
Rozhodně se vyplatí smlouvat.
Studentům se rozhodně vyplatí zařídit si ISIC kartu, protože se potom všechny vstupy sníží o 50% a to je znát. Vstupy se pohybují nejčastěji na 6 € pro dospělé, Athény jsou za 12 €, ale zahrnují šest památek, včetně Akropole.
| |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
