|
|
Kuchařské
střevo aneb Ach ty začátky
|
|
|
Když jsem se vdávala, bylo mi sladkých dvacet a má
nezkušenost v různých oblastech života byla tudíž pochopitelná. Nejvíce
jsem bojovala na poli kuchyňském.
Ačkoli mě maminka od nějakých čtrnácti let vedla k tomu, abych se něco
naučila, protože „se ti to bude hodit, až se vdáš“, já jsem se většinou
v kuchyni nudila a nad prognózou mého budoucího manželství jsem okázale
zívala. Něco takového mi bylo tehdy vzdálené asi jako cesta na Měsíc.
Jenže život šel dál, v devatenácti jsem se zamilovala až po uši a ve
dvaceti jsem už křepce kráčela k oltáři, abych svým podpisem a polibkem
přislíbila svému milovanému lásku a společný život až za hrob.
Když pominulo líbánkové období, kdy nám k jídlu stačila pouze naše láska
a chleba s máslem, zákonitě se dostavily poněkud prozaičtější
záležitosti. Můj manžel byl z domova zvyklý na vynikající babiččinu
kuchyni /jeho babička byla skutečně skvělá kuchařka/ a projevil přání,
že bychom se taky mohli konečně jednou pořádně najíst. A úplně nejlepší
by bylo, kdyby si mohl pochutnat na nějaké domácí stravě.
Zapátrala jsem v hlavě a veledůležitě oznámila, že tedy uvařím rizoto z
hovězí konzervy. Miláček zlehka zalapal po dechu, neb pojem domácí
strava pro něj představoval něco diametrálně odlišného, ale můj návrh
nakonec odkýval. Asi mě nechtěl ze začátku moc vyplašit svými nároky….
Bez řečí pak snědl jakýsi chuchvalec slepené rýže, proložené
zakonzervovaným masíčkem, který jsem mu s nevinným úsměvem
naservírovala.
Druhý den jsem mu pyšně předložila vlastnoručně „vyrobené“ řízky s kaší
a třetího dne si pochutnával na květákovém mozečku. I když to nebylo
ještě úplně ono, viděla jsem na něm, že se začíná uklidňovat a do
příštích dnů hledí s probouzejícím se optimismem.
Ten ho bohužel přešel čtvrtého dne, kdy jsem mu na talíř opět kydla
naběračku rizota z konzervy. On totiž netušil, že ona tři jídla, která
měl tu čest tři dny po sobě baštit, jsou jediná, co umím.
I protáhl obličej a zkonzumoval, co dostal. Ostatně hlad je hlad, že?
Po nějakém čase neustálého kolotoče řízků, květáku a rýže jsem se
odvážně pustila do studia umění kuchařského a pokoušela se obohatit náš
jídelníček o další, především klasická česká jídla.
V drtivé většině to končilo katastrofálně. Místo svíčkové jsem vytvořila
jakousi odpornou, bezbarvou zeleninovou šlichtu, chlupaté knedlíky jsem
po předepsané době varu v hrnci dokonce vůbec nenašla a hovězí polévka
skončila za stálého míchání v záchodové míse, neboť jsem do ní nakrájela
i tlusté maso, což je prý nepřípustné.
A tak bych mohla pokračovat. Byla jsem prostě střevo. Pravé a
nefalšované. Postupem času jsem tento svůj nedostatek překonala a dnes,
ve svých čtyřiačtyřiceti letech, umím vařit skoro jako pánbůh. Fakt.
:o))
Meryl |
|
|
|
